úterý 28. září 2010

Den 25. - úterý 28. září 2010

Den poslední.

Přesun do Londýna (na Heathrow) proběhl bez větších problémů, asi 7 hodin dlouhý noční let, takže jsme se snažili i spát, což se s přestávkami dařilo. V podstatě jsme dohnali i třičtvrtěhodinové zdržení, které v Torontu způsobil přípoj z Quebecu. V Londýně se moc nezdržujeme, než se mi podaří sehnat vozík, už máme z pásu dole první zavazadla, a další přijíždějí v zápětí. Procházíme nekonečnými chodbami na autobusové nádražíme mezi terminály 1 a 3 platíme poněkud nechutných 19,5 liber za osobu za jízdenku na hodinový přesun na letiště Gatwick (polský "taxík" opačným směrem stál 76).

V buse všichni usínáme, jsme už celým tím cestováním pěkně utahaní a nevyspaní, a po druhé přijíždíme na Gatwick. Tam nacházíme tiché místečko, kde se na dvě hodiny uhnízdíme, seženeme si něco k jídlu a po čtvrté se jdeme odbavit, přes bezpečnostní kontrolu, a zase se na hodinu uhnízdit mezi bránami, ještě kupujeme něco k jídlu na večer (Přemek s Martinem pokračují po půlnoci vlakem do Ostravy/Karviné), a lednička u mě doma zeje (plánovaně) prázdnotou. Hrajeme nějaké to Prší a přesouváme se k bráně číslo 4. Tyhle řádky píšu, jak jsem předpokládal, v letadle někde nad Belgií nebo Německem, za hodinku bychom měli přistát (a pokud čtete tyto řádky, tak jsme s velkou pravděpodobností i přistáli) v Praze.

To be continued...

S největší pravděpodobností (100%) jsme teda přistáli, bágly dorazily, odvoz v pohodě, všechno v pořádku, až na šampón vyteklý v toaletním pouzdře se snad nic neděje, dopíjíme u mě na bytě torontský rum s českou colou, k tomu jíme londýnské zásoby, a kluci pomalu vyrážejí na vlak.

Sláva, hurá výletu...

pondělí 27. září 2010

Den 24. - pondělí, 27. září 2010

4:30, budíček. Nikdo ho nevítáme s bůhvíjakým nadštěním, a i já, přestože v pondělí obvykle vstávám 4:20, tj. ještě o něco málo dříve než dnes, si připadám jako čerstvě vyoraná myš. Že by za to mohlo včerejší Bacardi s colou na rozloučenou?

No nedá se nic dělat, v šest chceme být na letišti, tak sebou musíme trochu švihnout. Máme sbaleno, všechno se tak nějak vešlo, jenom posbírat posledních pár švestek, sníst nějakou tu snídani (pizza od včerejška - tohle jsem zapoměl včera napsat: Petra si objednala "two pieces of pizza" a dostala dvě celé. Takže příště, "slice" je to správné slovo :-)). Tak alespoň máme snídani. Dojídáme poslední zbytky našich putovních zásob - jogurty sýr, něco se snědlo na večeři, něco na snídani, něco se holt muselo vyhodit, něco málo (vodu, jabka) bereme s sebou.

Po páté vyrážíme, skládáme věci do auta a vyrážíme do půjčovny, která není ani dvě míle odtud. Vracíme auto, žádná věda, a už sedíme v autobusu na letiště, které je taky co by kamenem dohodil.

Check-in, rentgen zavazadel... ten náš se trochu zadrhnul, kluci americký si s ním nevěděli rady, tak nás poslali k jinému, který fungoval poměrně hladce. Bágly se nám podařilo odbavit až do Londýna, tak se o ně v Torontu nebudeme muset starat (díky bohu, protože vozíky na zavazadla tady/tam fungují poněkud podivně, chce to nějakou kartu, nebo drobné, no ale kde vzít po příletu kartu? nebo kanadské drobáky?)

Up in the air, snídaně ve Starbucks, a šup do letadla a do vzduchu, tyhle řádky píšu někde 10 kilometrů nad americkým středozápadem. Hodinky jsme si posunuli o tři hodiny kupředu, tak mám zrovna půl druhé po poledni, v LA je půl jedenácté, v Londýně se šeří, půl sedmé, a kdesi doma ve středu Evropy začínají na Nově zprávy. Až skončí ty zítřejší, budeme už sedět v letadle EasyJetu někde nad Německem. Takže suma sumárum, dlouhá cesta je před námi.

Posílám první část dneška z letiště v Torontu, kde je free internet. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, Petra s Martinem čekají na letadlo u brány, já s Přemkem prozkoumáváme volně přístupné prostory letiště. Zatím jsme narazili na sendvičárnu, tak jsme konečně dali něco k jídlu.

To be continued.

Pokračování od brány 178 torontského letiště. Obě skupiny se opět spojily, nakoupili jsme nějaké pitivo, snědli nějaké to jídlo (není tady zas až tak draho, navíc se dá platit i americkýma dolarama, takže ještě máme šanci utratit nějaké ty přebytky), a čekáme na boarding, který by měl začít za něco víc než půl hodiny. Stejně je to luxus, wifi internet v terminálu zdarma :-). Nakoupili jsme si nějaký ten rumík do letadla, takže přelít do PETek od coly, a hurá do oblak. Jak znám Heathrow a Gatwick, tak už se nám připojit nepodaří, takže se dneska (je ještě pondělí, nebo už úterý?) pokračování nedočkáte. Ale jednou přijde určitě.

To be continued. (ale to už je vlastně úterý)

neděle 26. září 2010

Den 23. - neděle 26. září 2010

Vstáváme ve Wills Fargo Motelu, v městečku Barstow. Snídaně není, tak snídáme z poslendních (nutno podotkout Petřiných) zásob polívku, a vyrážíme na Los Angeles. Cestou se zastavujeme v Coco's bakery v Barstow (zdravíme Janu N.) , dáváme nepříliš dobrý blueberry pie (už jsme jedli lepší pie), a pokračujeme dolů k LA.

Chce se nám spát, a ráno vstáváme o půl páté, tak to bude kratší - jedeme do centra, tam je mrtvo jako v neděli v Londýnské City, samé mrakodrapoidní banky, pak jedeme do Beverly Hills, projíždíme Rodeo Drive a jakýsi kopec, koukáme na město z (téměř) ptačí perspektivy, a jedeme zpět dolů do Hollywoodu, nakoupit nějaké ty los suvenieros, a pomalu na hotel. No jo, vlastně ještě zastávka v Rossu, další hadry a kabelky ;-), nějaké to jídlo a na hotel (včera objednaný Motel 6).

Tenhle článek, stejně jako ten o Las Vegas, časem ještě možná poněkud rozšířím, ale chceme jít dřív spát, tak dáváme rum s colou na dobrou noc, a do postýlek. Zítra budík 4:30, na letiště, do Toronta, pak do Londýna, a v úterý večer snad i do Prahy. No to bude cesta. Z města. Z města, ve kterém jedete dvě hodiny stovkou po dálnici a pořád jste tady. Jak daleko je to z Los Angeles do Las Vegas? 250 mil až 350 mil, podle toho, odkud z LA jedete :-).

Zítra článek nečekejte, ... no v úterý taky ne, ozveme se až dorazíme... nějak, někomu...

Good Bye, America... Europe is waiting for us (or US?)!

Den 22. - sobota 25. září 2010

Good morning, Las Vegas!

Vstáváme, snídaně v hotelu není (jsou to spíš apartmány než pokoje), tak snídáme až po cestě do GAPu, kde Petře zapoměli sundat jeden zabezpečovací bazmek ze zakoupeného zboží. Starbucks, nic extra, horká čokoláda mi přijde poněkud málo horká.

Vyrážíme k severu po dálnici 95 směrem na Reno, po nějakých 150 mílích odbočujeme na místě zvané Scotty's Junction do Národního Parku Death Valley, tedy Údolí Smrti. Park v tomto případě je hodně velká nadsázka, protože počet stromů v tomto parku odhadujeme na desítky.

Přijíždíme ke Scotty's Castle, "hradu" jistého Scottyho na severu údolí, který se sem hodí jako pěst na oko, jsou tady dvě ("stará" a "nová") benzínky, obě roky zavřené (kdo pojedete do údolí smrti, mějte s sebou hodně benzínu), a jedeme k Ubehebe kráteru, kde si dáváme krátký trečík, který je zajímavý především tím, že vede do kopce po okraji kráteru, hodně do kopce, po lávovém štěrku, který se každým krokem sesouvá, ... a je to do kopce. Jo, zásadní věc, je asi 40 stupňů ve stínu. Ve stínu je hodně iluzorní termín - pokud si zrovna nelehnete pod auto, žádný tady není. Nikde, ani v dohledu, a to máme výhled desítky kilometrů každým směrem.

Vzduch v údolí cirkuluje poněkud zmateně, a tak se pořád jen ohřívá a ohřívá, je to nejnižší (-86 metrů nad mořem) a nejteplejší místo v USA. Je tu prostě horko, a čím více se blížíme k jihu (údolí je cca 250 kilometrů dlouhé, a projíždíme z toho tak 150), a 10-30 kilometrů široké.

V infocentru shlížíme krátkou komentovanou slideshow, a pokračujeme dál, několik zastávek, zejména důležitá je ta v nejnižším bodě, tady teplota dosahuje (podle teploměru v autě) 111°F, tj. 44°C. Uff, horkoooo!

Konec, pryč, do normálních nadmořských výšek. Shoshone, první zastávku za národním parkem projíždíme, je tady sice motel, ale podle benzínky vedle, která má ceny přestřelené (místo obvyklých 3 dolarů za barel chtějí 4,3) jedeme radši dál, k dálnici I15 (LV-LA), kde nacházíme motel Wills Fargo, nic moc, sice dobrý bazén, ale nejede jim wifi, a počítač na recepci nám poměrně nepříjemná recepční (asi evropanka, američani jsou mnohem víc "friendly" než evropani) dovolí použít jen do devíti - to si akorát stiheme zarezervovat motel 6 na letišti v LA na zítra. Proto taky píšu tenhle článen až z Los Angeles.

Koukáme na Titanic s miliónem reklam (tříhodinový film se protahuje asi na 5 hodin), a jdeme spát.

pátek 24. září 2010

Den 21. - pátek 24. září 2010

Klasika, vstáváme, balíme, rituál se moc nemění, jen v něm získáváme stále větší praxi. Na recepci... ehm spíš bráně, nás "čeká" snídaně, jak píšou "limited breakfast" - ve škatuli několik mufinů, káva... ehm, bereme, co je, nikde nikdo, Patelovce jsme viděli před půl osmou (začátek snídaně) odjíždět, tak odjíždíme taky. Hasta la vista, Kingman.

Za chvíli jsme na Hooverově přehradě, kupujeme nějaké ty suvenieros, fotíme, vidíme, že nová cesta nad přehradou (a dálnice k ní vedoucí) se stále staví, nekonečné projekty mají evidentně rádi i v USA, takže přes přehradu jede všechno, co má kola, navíc i tady se něco opravuje, takže radost pohledět.

Před desátou už parkujeme u jednoho z obchoďáků, kde převážně Petra, ale i my ostatní nakupujeme nějaké to haderstvo, dáváme si snídani a po dvanácté přijíždíme na hotel - Hilton Convention Center, trochu jsme se rozšoupli, a ikdyž je to jeden z nejmenších hotelů v okolí (něco přes 400 pokojů, velké hotely typu MGM Grand nebo vedlejší hlavní vegasský Hilton mají tisíce pokojů.

Zatímco Petra vyráží za dalšími nákupy, my ostatní využíváme zázemí hotelu, solidní bazén s barem, lehátky, vířívku...

Později odpoledne ještě vezu Petru do dalších shopů, dáváme s Martinem a Přemkem večeři v Denny's, nabíráme Petru (už z toho ježdění mám Vegas celkem zmáknuté :-)), a vyrážíme za nočním životem. Parkujeme u hotelu Mirage, kde navštěvujeme první casino... minimální sázky na ruletu snad 10 dolarů... no nebrat, já zkouším hodit dolar do jednodolarového (dolar na hru) automatu, hra končí po vteřině... co si víc přát :-).

Vycházíme ven se porozhlédnout po okolí, a hlavně v celou (devět?) bude soptit místní sopka. Zajímavé, natočeno, tak snad z toho něco bude. Vracíme se pro auto, nejdřív hledáme auto, pak výjezd z parkoviště, popojíždíme k dalším hotelům, u některých zastavujeme, fotíme, hlavně natáčíme fontánu u Bellagia. U MGM Grand se dělíme, Petra s Přemkem pokračují autem, já s Martinem se vracíme na hotel, kam dorážíme o půl dvanácté, utahaní jako syslíci. Prošli jsme cestou k monorailu ještě kasino v MGM, je velké, opravdu, opravdu velké, stovky, ne-li tisíce automatů, desítky, ne-li stovky stolů na různé hry, hodně, hodně lídí.

Uvidíme, s čím přijdou Petra s Přemkem, berte tenhle článek zatím jako první verzi.

To be continued...

čtvrtek 23. září 2010

Den 20. - čtvrtek 23. září 2010

Good morning Flagstaff! Probouzíme se do značně chladného rána, v noci jsme měli otevřené okno, a přestože jsem ho ve čtyři zavřel, je na pokoji značná kosa a nikomu se moc nechce z postele.

Jdeme na snídani, dá se, málo lidí, není problém si sednout, je i jiná nabídka teplých nápojů než obvyklé kafe, Roadway Inn celkem překvapil. Nabrat benzín a frrrr na dálnici (teda na highway směrem na sever, k naší dnešní první akci, národní památce Sunset Crater. Dáváme si krátký, něco přes míli dlouhý trečík po lávovém proudu, přímo ke kráteru se nesmí. Pokračujeme dvěma indiánskými puebly - Wukoki a Wupatki, už to není ve skále, připomíná to puebla z Vinetoua, s tím rozdílem, že zde zapracoval zub času - 700 let neobývání staveb z nepálené hlíny a kamenů - to už se zdivem něco udělá.

Pokračujeme k jižnímu okraji Grand Canyonu, který jsme viděli něco víc než před týdnem, takže už nás nějak moc neohromí, fotíme z několika viewpointů, a pokračujeme do dnešního cíle, Kingmanu, který je pro nás výchozím bodem pro zítřejší den ve Vegas.

Z naší zásobárny kupónů vybíráme opět Roadway Inn, dnes dokonce za 42 dolarů s daní a snídaní, tak uvidíme, co se z toho vyklube. Motel spravuje pár Indů, na recepci voní indické jídlo... ham.

Indické nebude - večeře u Arbys, poměrně chutné jídlo, výborné kroucené hranolky, a na hotel, plánovat zítřejší nákupy, casina, ... vůbec celkově pobyt ve Vegas. To je ve zkratce náš čtvrtek, článek zítra nezaručuju, přestože bydlíme v Hiltonu a na hotel se celkem těšíme, moc času na něm asi trávit nebudeme, Vegas čeká...

středa 22. září 2010

Den 19. - středa 22. září 2010

Vzhledem k tomu, že dnešní článek bude poměrně krátký, dovolím si rychlou vsuvku o zdejším benzínu.

Vzhledem k jinému počítání tady má benzín jiné oktanové číslo, od 86/87 (regular), přes 89 až po 91. Jako většina, kupujeme regular. V Kalifornii byla běžná cena něco přes 3 dolary za galon (3,785 litru), v národních parcích a jejich okolí, nebo když je jediná benzínka široko daleko, se ceny šplhají ke čtyřem dolarům, viděli jsme i cenu přes čtyři dolary za galon.

A teď k tomu, co jsem chtěl napsat: Včera jsme brali benzín za 2,429 dolarů za galon, což při dnešním kurzu, který nám krásně klesá, dělá rovných 12 korun za litr. No kdo byste za to nechtěli jezdit :-)?

Auto si už trochu sedlo (při přebírání mělo najeto 4000 mil, teď už 10000), žere míň než na začátku, taky jsme se s ním naučili jezdit trochu úsporněji (při každém tankování se maže počítadlo průměrné spotřeby, záleží na terénu, pohybujeme se od 22-30, obvykle kolem 26 mil na galon, tj. 9 l/100 km.


Zpět k dnešnímu programu - ráno snídaně v hotelu, docela to ujde, ikdyž je to prakticky vždycky to samé, "continental breakfast", dneska aspoň měli i kakao, bylo si kam sednout, a i prostředí bylo příjemnější. První, původně neplánovaná, ale díky odstřelení Big Bandu se nám plán trošku rozprostřel, zastávka, je Biosphere 2, původně projekt jakéhosi texaského ropného magnáta, dnes univerzitní projekt, zaměřený na výzkum různých biotopů v uzavřeném prostředí skleníků... zajímavé. Detaily si můžete přečíst na wikipedii (bohužel českou verzi zatím nikdo nenapsal).

Přes Phoenix, páté největší americké město, s anglomerací přes 4 miliony obyvatel. Je opravdu velké, anižbychom se někde dostali do zácpy, a jedeme průměrně stovkou (km), trvá nám průje
zd od místa, kde se dálnice rozšíří na tři (a následně více, až 7) pruhů, k místu, kde se zase zúží na 2 pruhy, 55 minut, tj. přibližně 90 kilometrů jedeme městem!

Poslední dnešní rychlou zastávkou je Montezuma Castle, indiánské pueblo ve skále, ne tak známe ani tak velké, a ani tak zajímavé jako Cliff Palace v Mesa Verde, nicméně stál
e jedno z těch zajímavějších (jsou jich samozřejmě zachovány stovky). Nedaleká Montezumova studna, jakási propadlina, ve které se vytvořilo jezero, zas tak zajímavá není, nejzajímavější jsou zase roadrunneři, kteří nám cestou přeběhli přes cestu, a Petra se je zase snaží fotit, tak uvidíme.

Pak už vyrážíme do dnešní cílové destinace, horského městečka Flagstaff, kde podle
"kupónové knížky" - časopisu Roomsaver zaměřeného na reklamy/kupóny na slevu v hotelech, vybíráme Roadway Inn, a za 52 dolarů i s taxou máme solidní pokoj s ledničkou, solidní bazén, a snídani. No neberte to, asi zatím nejlepší ubytování v poměru cena/výkon :-).

Večer ještě vyrazit do hospůdky doporučované v Rough Guide, výborné sendwiče a konečně můj první (a myslím, že poslední - nic proti tomu prvnímu) americký hamburger, k tomu pivko z místního pivovaru. Procházíme "historické centrum", což nám zabírá tak 5 minut. Flagstaf, jako správné americké město, nemá pouliční osvětlení, takže světlo je jenom tam, kde jsou otevřené hospody :-).

Zpět na hotel, já s Přemkem ještě do bazénu, a pak na pokoj, relax, a spát. Tak zas zítra.

úterý 21. září 2010

Den 18. - úterý 21. září 2010

V minulém díle jste vyčetli:

Na hotelu sprcha, nějaké ty filmy (mexický Fox, anglicky s titulky), a na kutě. Je horko, přestože jsme otevřeli všechny okna. Půlnoc. - noc byla poměrně napínavá, ...

Klimatizace není, a je pěkně horko, takže si musíme vybrat mezi větráním a hlukem z ulice. Zatímco v USA je kolem desáté na ulicích totální mrtvo (nehledě na to, že je na ulicích mrtvo celý den - na ulicích prostě nechodí lidi (týká se malých měst a vesnic), buď jsou zalezlí někde na zahradě za domem nebo v něm, nebo jezdí všude autem. Tedy zatímco v USA je na ulicích mrtvo, v Juarézu je o půlnoci stále živo. Minimálně do dvou probíhá venku, nedaleko našeho hotelu, zřejmě dost bujará párty, protože kolem jedné už to nevydržím a přivírám okno, abychom se vůbec vyspali. Po druhé se budím, je relativně ticho, tak okna zase dokořán, a jdu spát. Před třetí nás probudí šílený zvuk - kolem našeho hotelu, prakticky skoro pod okny (max 100 metrů) vede železniční trať, která se přez den zdála opuštěná - projíždí vlak a hlasitě houká. OK, projel, konec, jde se spát.

Je šest ráno, všichni se postupně budíme a zase usínáme - dvacátý projíždějící houkající přiblblý hnusný odporný vlak. V sedm už není co řešit, je světlo, vlaky sice asi přestaly jezdit, balíme (tentokrát máme vážně pět švestek, takže je to rychlovka), a vyrážíme na hranici. Poslední pesos utrácíme za donuty s čokoládou (tři za deset), a přicházíme k hraničnímu mostu. Už na jeho začátku (je dlouhý několik set metrů) se fronta dělí na dvě - pravá stojí nebo se pohybuje velmi, velmi pomalu, levá... žádná levá není, v levo se prostě celá fronta předbíhá. Jdeme vlevo :-). Na mostě se platí jakési výstupné, čtvrťák nebo tři pesos, hotově do turniketu, cestu nám z(ne)příjemňují různá žebrající individua, a za chvilku (a stovkách "předběhnutých") přicházíme na místo, kde jsou označeny fronty - vpravo "All passports" a vlevo "US Citizens"... OK, tak to bude zajímavé. Vcházíme do budovy celnice, u vchodu nás chlapík (označme ho třeba pan X) letmým pohledem na pasy posílá k okénku, já jdu první, pak Martin a Petra s Přemkem. Oficír u našeho okýnka není zrovna sympaťák, kouká na můj pas poněkud nevěřícně, pak koukne na pana X, ten přichází a posílá mě dál. Pak oba kamsi odcházejí, a naše fronta se zastaví, já prošel, ostatní čekají na nejistý ortel.

Po pár minutách přichází jiný úředník, a ostatní postupně procházejí - úředník byl i v Praze (dal se do řeči s Petrou, jak pracoval v Německu a v Praze kupoval jakéhosi Krista).

OK, jsme zpět, vyzvedáváme auto, a vyrážíme směr Tuscon, kde je náš dnešní cíl. Cestou na jedné benzínce kupujeme postmix - jakékoliv množství do 44 floz (největší dostupný kelímek) za 79 centů. No neberte to :-). Cestou odpočíváme na obědovadle (nebo naopak) , posouváme hodinky na Los Angeleský čas (Arizona je sice v tzv. Mountain Time Zone, tj. 8 hodin před Prahou, ale nepoužívá letní čas, takže v létě je prakticky 9 hodin, a je tady tedy stejně jako v Los Angeles. A je to znát - v 7 už je tma. Ale to předbíhám.

Přijíždíme k národnímu parku Saguaro - v okolí celého Tusconu roste několik druhů kaktusů, vidíme je už dlouho kolem cesty, v Saguaru je jejich koncentrace největší, jsou tady všude. Projíždíme po osmimílové okružní cestě, párkrát zastavujeme, fotíme, jednou nám přes cestu přeběhne několik "roadrunnerů" (Geococcyx) známých z kreslených seriálů, snažíme se je (aspoň jednoho) vyfotit, ale zdrhají příliš rychle.

Máme čas, tak ještě projíždíme kolem areálu hřbitova letadel a pak už míříme na vyhlénutý motel Ramada. Klidný podvečer, televize, ještě zaběhnout do supermarketu (hispánský, všechno je tady ve španělštině, hooodně zřídka i anglicky).

Zásoby doplněny, na pokoji máme mikrovlnku, tak pro změnu kupujeme nějaké ty polotovary, "vaříme" na pokoji, koukáme na telku... a dál nevím, píšu. Ale nečekám, že se ještě dneska něco zásadního stane. Trochu se nám kazí počasí, zítra má být hnusně a už večer pokrapávalo, tak uvídíme. Tak zdravíme do vlasti (a všechny ostatní, kdo naše putování sledují (nejdál, a vlastně nejblíž, asi Davida na Floridu :-)).

pondělí 20. září 2010

Den 17. - pondělí 20. září 2010

Dnesni prispevek pisu vyjimecne driv, je teprve pred sedmou, a navic bez diakritiky - z jednoducheho duvodu. Nechceme verne ctenare ochudit o pravidelnou varku informaci, a protoze jsme si nechali v USA notebook, navstivili jsme internetovou kavarnu. Tudiz, tady to je:

Budicek v sedm tricet zase zaklapavam, potrebuju vyridit nejake maily a nestiham, po osme vyrazime z Karlovych Varu na vychod, co narodniho Carlsbad Caverns, kde jsou jedny nejvetsich a nejzajimavejsich jeskyni Spojenych Statu. Snidame na parkovisti pred vchodem z vlastnich zasob, zrovna neprsi (destik nas chytil cestou sem, a prselo i kdyz jsme odjizdeli, dal na vychod je uz ale zase polojasno a jasno).
Do jeskyni vede pres dve ste metru dlouhy vytah (nebo dva kilometry dlouha cesta), vstupne mame zase zadarmo, platime jenom tri dolary za audioguide. Prochazime mili dlouhou trasu, oproti jeskynim, jake zname z cr nebo sr, jsou ty karlovarske hodne prostorne, nejvetsi prostor ma na delku ctvrt mile, a audiguide mluvi cosi o ctrnacti fotbalovych hristich. Projit celou trasu nam zabere vice nez hodinu, pak jeste sedime v podzemnim bufetu, nakupujeme nahore nejake ty suvenyry. Z arealu vyrazime po treti, do El Pasa jsou to jeste dalsi tri hodiny cesty.

Zase podobna krajina jako vcera, trosku pestrejsi, i zatacek je tady vic, projizdime i pres nejakou solnou plan (vpravo sul, vlevo sul), a po treti jsme na Santa Fe Street v El Pasu, kde pruvodce doporucuje zaparkovat na jednom z hlidanych ("za auta a veci v nich nerucime", jak jinak) parkovist (celkem lace, 5 dolaru na 24 hodin), bereme nejdulezitejsi veci, a pesky se vydavame pres hranicni most. Podle pruvodce po nas nikdo nic nechce (akorat amici jakysi vystupni poplatek 50 centu), ani nevytahujeme pasy, a jsme v Mexiku, v Ciudad Juarez.

Prochazime par ulic, a pak hledame hotel. Petra je hlavni hodnotitel kvality, tak si nechavam ukazat pokoj, Petra ho schvali, a za 380 pesos bereme, jednu noc to tady zvladnem. Sprcha (je celkem horko, a od auta nas deli tak dva kilometry).
Vyrazime do ulic jenom s fotakem, mesto je ale pomerne nezajimave, centrum zahrnuje namesti/park a kostel, jinak vsude obchody, hospody, hlavne ale stanky s ruznym jidlem. Ceny jsou tady vyrazne nizsi nez u severniho souseda. Vozovy park se vyrazne promenil, hlavne autobusy jsou tady na urovni ... pod urovni Indie, vetsinou to vypada na pretrene americke shoolbusy, tak 30 let stare, nektere asi i vic. Davame si svacu, ja s Martinem jakesi rucne delane nanuky, ja nejaky oriskovo-coko-koko, Martin nejakou zelenou zmrazenou vodu, Premek nejake tacos s fazolema, pak nejake cipsy s podivnou cervenou omackou, Petra se k jidlu nejak moc nema :-).
Prochazime par obchodu, hlavne zajimavy je jeden - na plose cca 30x30 metru prodavaji motorky, nabytek, televize, mobily, a je tady pobocka banky. To vse v jednom prostoru, zadne pricky. Interesting. Petru evidentne zaujal i obchodek s satama :-).
Jak jsem psal vyse, nachazime jednu solidni kavarnu, a tak si davame hodinku oraz, ja pisu, a zbytek dne dopisu, az to pujde, tj. nejspis zitra odnekud z Arizony.

Zatim.

UPDATE: Tak jsme zpět v USA, ale to předbíhám.

V kavárně se snažíme trochu zorientovat na mapě díky googlu, mapa, kterou jsme za 40 pesos koupili v papírnictví, je na dvě věci. Zjišťujeme, kde je jakési náměstí se sochou Benita Juaréze, tak se vydáváme tím směrem. Je tam jakýsi parčík, stanoviště autobusů, celkem tma, takže se tam moc nezdržujeme (Juaréz je často označováno jako nejnebezpečnější město v severní Americe), a zapadáme do místní restaurace, kde si objednáváme nějaká ta místní jídla (i Petra si nakonec dává), k tomu pivko Sol, Přemek colu. Tož dobré to bylo, celková útrata za jídlo a pití 159 pesos (cca 240 Kč - přepočítávali jsme na koruny krát 1,5).

Cestou zpět na hotel (který je překvapivě blíž, než jsme čekali), procházíme tržištěm, uvažuju, že bych koupil nějaké fake DVD, tak si nechám říct cenu... trvá mi asi půl minuty, než si zpětně dešifruju, co to vlastně borec říkal, něco jako unveintetresinquenta - no prostě mi to chvilku trvalo, než mi došlo, že chce dvacet pesos za jedno, nebo pade za tři. Ale jinak se mi španělština celkem hodila, nevypadalo to, že by místní borci byli kovaní v angličtině. V hotelu jsem vysvětlil, co potřebuju (pokoj pro čtyři a chtěl bych ho předem vidět), i v restauraci nám donesli, co jsme chtěli :-). Po třech semestrech :-)... musím se hodně učit, jestli chci jet někdy do Bolívie, ale to sem nepatří.

Na hotelu sprcha, nějaké ty filmy (mexický Fox, anglicky s titulky), a na kutě. Je horko, přestože jsme otevřeli všechny okna. Půlnoc. - noc byla poměrně napínavá, tak si počkejte na další díl ... comming soon (pár hodin).

neděle 19. září 2010

Den 16. - neděle 19. září 2010

Vstávám po půl osmé, sedám k počítači a píšu článek za včerejšek. Plánovaný budíček na osmou ruším, resp. posouvám o čtvrt hodiny, dneska je v plánu (výjimečně) klidné tempo.

Snídáme (no, snídaně měla být "deluxe", ale je to klasický hotelový "continental breakfast"), v tomhle je teda evropa zlatá), nemáme si kam sednout... Balíme a před desátou vyrážíme do centra. V informačním centru se informujeme, co vlastně máme za cca 4 hodiny stihnout vidět... no není toho moc, Petra sice někde vyčetla, že Santa Fé je (nebo spíš bylo) nejnavštěvovanější město v USA, ale chcípl tady pes, vidíme tři kostely (jeden z nich je nejstarší v USA), všechny baráky v "historickém" centru jsou ve stylu adobe - viz též obrázek výše. Procházíme pár obchodů s indiánským zbožím a suvenýry, a krátíme naši prohlídku města na dvě hodiny. V podstatě jediná zajímavost byly zvony kostela v Santa Fé, které se rozezní po Vinetouvě smrti :-), a v tomže kostele z povzdálí účast/odposlech křestní mše.

Vyrážíme na jih, jednou z nejnezajímavějších krajin, které jsme zatím viděli - vpravo prérie, vlevo prérie, rovina, kopeček, rovina, občas vidíme i na 15 mil dopředu, Přemek si jednou vyhlídl nejbližší auto před sebou, a trvalo mu 8 mil, než ho dojel. Dálnice, sice s úrovňovým křížením a přes vesnice (styl Polsko a Ukrajina), max. 70 (mil), jedeme 75 a cesta sice rychle ubíhá, ale krajina je fádní a cesta prázdná... Zastavujeme v jednom "větším" městečku u cesty - Vaughnu - obědváme na kostelních schodech "co místní benzínka dala" - nějaké buritos, smažené kuřecí kousky, klobásky, co je komu po chuti, k tomu pití v 32 flozových (fl.oz. - kapalná unce) - tj. skoro litrových kelímcích (měli i 44 fl.oz.). Místní borec (dost možná kněz, vzhledem k tomu, že se potuloval kolem kostela a asi tady i bydlel) nám nejdřív domlouvá, abychom ze schodů po obědě odnesli všechen odpad, pak nám ale radí ohledně zítřejší návštěvy Carlsbad Caverns a nakonec opouští s pozdravem "God bless you".

Pokračujeme do Rosvelu, krajina pořád stejná, město založené na místní historce se spadlým, armádou ututlaným, pádem UFO, navštěvujeme místní muzeum s UFO spojeným (a dalšími konspiračními teoriemi), no není to žádný zázrak, a pokračujeme do dnešní cílové destinace, města Carlsbad (koncem 19. století, po nálezu nějakých údajně léčivých a snad i teplých pramenů, pojmenovaného podle jednoho nejmenovaného západočeského městysu).

Carlsbadem protéká řeka (Rio) Pecos, což já s Přemkem, jakožto fanoušci Mayovek, musíme využít k vykoupání - bohužel půjčovnu kánoí "děravých jako ústa staré ženy" ne a ne najít. Při západu slunce vyrážíme na místní karneval (jakási hispanofoní akce nedaleko hotelu), který už ale končí, tak si aspoň španělsky objednávám něco k jídlu (buritos s šunkou a vejcem), borec prodavač mi rozumí (+1 bod pro mě), já ale nerozumím, co mi odpovídá, a tak mi odpovídá vždycky i anglicky (-1 bod pro mě, takže jsem na nule :-(). Jsme tady skoro jediní bílí, a angličtina je tady jazyk značně minoritní.

Vracíme se na hotel, Přemek s Petrou hledají liquer shop, ale nakonec v místním marketu kupují whisky a colu, takže na večer je o zábavu postaráno, já pak sháním led (recepční v motelu mí řekla že ajsmašššín is nekst to rúúm túhandridsevntín, ale když ho najdu, vidím jenom nápis "out of order". Hledám nějaký motel po okolí (ledostroje jsou obvykle přístupné z venku), ale bohužel nikde v dohledu nic není, a tak kupuju v jakémsi automatu 7librové balení za dolar (první led, za který jsme museli platit).

Večer koukáme na telku, popíjíme nějaký ten liguére (whisky s colou, případně whisky bez koly, nebo víno zbylé ze včerejška), já riskuju psát po dvou whiskách článek, tak omluvte případé nesmysly :-).

Zítra Carlsbad Caverns, a spát budeme asi v Mexiku, a brát si tam s sebou budeme jenom nejnutnější věci (auto necháváme v USA), notebook to asi nebude, takže se ozveme až za dva dny.

Adios amigos, vamos a Mexico! Hasta trasmañana!

Den 15. - sobota 18. září 2010

Příjemné ráno v Cortezu, chladná rána z Oregonu a Wyomingu jsou snad definitivně pryč, teď už pojedeme jenom na jih, a pak zpět na západ do Kalifornie.

Balíme, vyrážíme na recepci, kde čekáme snídani. Recepční nás posílá do místního Convention Center, tak jdeme tam (je to přes parkoviště), no snídaně za všechny prachy :-), start 7:30, 7:50 už prakticky nic není, nikde žádná obsluha, všechno funguje tak nějak samoobslužně (abych si vařil vodu a lezl hledat kelímky do nějakého kamrlíku...). Přemek testuje burákové máslo, já s Petrou dáváme vzorek na špičku nože - pořád ten samý humus který známe z dřívějška. Proč to ti amíci vlastně mají rádi? No něco sníme a vyrážíme dál. Ještě v Cortezu zastavujeme u myčky, auto už je pěkně zahumusené, a po včerejší průjezd navažskou pouští v Monument Valley taky nepřidal na kráse. Čtyři minuty tlakové vody za sedm čtvrťáků z našeho špindíry zase dělají červené auto, ikdyž by potřebovalo pečlivější kůru.

Za půl hodiny už zastavujeme u Visitor Centra národního parku Mesa Verde, jednoho ze sídel indiánského kmene Anasaziů (což sice není úplně politicky korektní jméno, ale je tak nějak vžité), kde kupujeme lístky na prohlídku Cliff Palace, pak projíždíme parkem, nějakolikrát zastavujemem na focení, a na jedenáctou jsme připraveni před (resp. nad) palácem.

Místní ranger nás provádí, je to sympatický chlápek, hodně toho ví a prokládá výklad vtipnými historkami. Dovídáme hodně o životě mítních indiánů (vlastně mám pocit, že skoro všechno), a po poledni vyrážíme parkem zpět na hlavní cestu, která nás po cca pět hodinách jízdy, několika zastávkách (protažení se, benzín, oběd) přivádí do Santa Fé.

Je sedm, vyrážíme do kina, zítra je v plánu si trochu přispat a vyrazit na další cestu až po poledni. Poslední verze Rezident Evilu, stejná jako všechny předchozí, pár hodných bojuje proti přesile zombíků, hodných nakonec ubývá, a pohádkový příběh končí přípravou na další díl. Flaška whisky ve stejné hodnotě přinese mnohem vyšší užitnou hodnotu.

Večer ještě rychlý bazén, pivko (dochází zásoby, nemáme už ani vodu - budeme muset zajet nakoupit), a hurá na kutě. Jsa unaven píšu dnešní článek zase až ráno, plánujeme vyrazit k jihu, když se zadaří, tak dneska dojedeme až do Roswellu :-)

sobota 18. září 2010

Den 14. - pátek 17. září 2010

V Motelu 6 snídaně není, a do národního parku Arches je to co by kusem červeného pískovce dohodil, proto ráno nějak nespěcháme, balíme, bereme na recepci kafe a vyrážíme nahoru do parku, na snídani z vlastních zdrojů u Visitor centra. Dáváme si apple pie, který jsme včera koupili - obsahuje oproti složení na zadní straně poněkud větší než malé množství broskví. Vlastně je to prakticy peach pie.

Projíždíme park, oblouky jsou ale od parkovišť docela daleko, k jednomu z nich se vypravíme, některé další vidíme z vyhlídek. Zas tak žádná sláva to není, další hromady pískovce :-).

Cestou zpět do Moabu nás čeká druhá policejní kontrola, tedy spíše rangerka v parku, domlouvá mi za překročení rychlosti, a razíme si to směrem k jihu, na Monument Valley. Oběd si dáváme v TacoTime na jedné benzínce, zatím jednohlasně nejhnusnější jídlo, co jsme tady jedli, alespoň to nebylo drahé.

Na místě spolujezdce vymýšlím operativní změnu plánu - vypustíme národní park Big Bend, další pískovec a kaňony, a pobudeme déle v Santa Fé, trošku zvolníme tempo, ušetříme kilometry, a do Mexika taky pojedeme jinde než v původně plánovaném Presidiu (Ojinaga). Plán byl valnou hromadou jednomyslně schválen.

Monument Valley je vidět už z padesáti kilometrů, nezaměnitelné tvary skal se rýsují na obzoru, a trvá nám dobrou půlhodinu k nim dojet. Kromě parkoviště u Visitor Centra se park (není národní, spravují ho Navajové, a tak sem neplatí roční pass, musíme zaplatit každý 5 dolarů vstupné) projíždí vlastním autem po písečno-kamenité cestě, což je po 17 mil dlouhém okruhu a místy fakt hodně drsné cestě celkem adrenalinový zážitek. Zastavujeme u několika indiánských krámků po cestě, kupujeme nějaké tretky, Petra se fotí na koni o výkonu jednoho koně. Cestou zpět mám docela problém se s naší Kiou vyškrábat zpět k Visitor Centru - nejhorší úsek cesty je obousměrný, ale průjezdný je jen protisměr, a moje snaha vyjet po pravé straně končí hrabáním v písku. Neutrál, couvání, a druhý pokus protisměrem je úspěšný.

Z Monument Valley v Arizoně vyrážíme na poslední úsek Utahem, a k večeru přijíždíme (po několika neúspěšných pokusech v ubytování) do města Cortez, kde odmítáme za 80 dolarů pokoj bez snídaně, abychom zaplatili ve vedlejším motelu 70 za pokoj se snídaní.

Jdeme ještě navštívit s Přemkem místní Liquer Store, kde kupujeme nějaké to víno pro strýčka příhodu, a taky sedmičku kanadské whisky za sedmičku (tedy dolarů). No s colou se to pít dá :-)

Vzhledem k posilnění aditivovanou colou píšu tenhle článek až v sobotu ráno, tj. odpoledne SELČ.

Zas zítra ze Santa Fé. Howgh.

čtvrtek 16. září 2010

Den 13. - čtvrtek 16. září 2010

Hola hola, novinky z USA pravidelně k evropské snídani:

Vstáváme po sedmé, balíme a jdeme na snídani... která, jak zjišťujeme, není v ceně. What a shame!... no nic, tak platit 7 babek za osobu, to je out-of-budget.

Jedeme do národního parku Capitol Reef, který je sice po cestě, ale není úplně součástí původního plánu, takže prakticky jenom projíždíme, zastavujeme ve Visitor Centru, jdeme se podívat na jakousi historickou pekárnu, kde kupujeme výborný Apple pie za 5$ a k tomu nějakou tu kávu a horkou čokoládu za dalších 5. Zastavujeme na nedalekém odpočívadle, kde snídáme (on ten pie nebyl zrovna největší), a pokračujeme přes park dále k východu. Park nepark, krajina je úžasná, nic, co by bylo možné vidět kdekoliv v evropě, přesto je už třetí den poměrně stejná, a přestává nás bavit :-).

Poslední ze série kaňonovitých parků je příznačně Canyonlands - projíždíme nejzajímavější vyhlídky a přesouváme se do Moabu, kde máme pozdní odpoledne a večer - nákup (kupujeme poprvé kus masa - šunku, nějaké ty zásoby na další dny), pereme, a před západem slunce (trochu pozdě) se vydáváme do kaňonu, kde podle jistých zdrojů byly foceny klasické reklamy na Marlboro. No... maybe.

Už po tmě se vracíme na hotel (Motel 6 už asi po čtvré nebo po páté), večeříme šunčičku, dáváme si bazének (jeden jsme stihli, zatímco se pralo prádlo), koukáme na jakýsi filmek v telce a asi půjdeme i spát :-).

Zítra budíček v sedm, nabrat kafe na recepci, snídaně v Arches, odpoledne Monument Valley.

středa 15. září 2010

Den 12. - středa 15. září 2010

Včera jsem zapoměl napsat jednu příhodu, ale vzhledem k tomu, že místo a čas v ní nehraje důležitou roli, napíšu ji sem. Podařilo se mi vyrovnat Přemkovo skóre, když jsem na parkovišti v Zionu prohlásil u jednoho po strop nabaleného auta: "To jsme ještě žabaři" - samozřejmě to byli češi. Pravidelný čtenář možná vzpomene, jak Přemek loni v Tikse prohlásil "Ten chlap nemá boty" a on to byl taky čech. No stane se :-).

Tak dál, snídáme na motelu v Huriccane, a vyrážíme k severnímu okraji Grand Canyonu, který je odsud co by kamenem dohodil - nějakých 130 mil. Za dvě hodinky jsme tam, cestou, těsně před bránou parku, vidíme následky nepěkné dopravní nehody - dost nepěkně zdemolované auto neznámé provenience, a o kus dál v poli tělo bizona. Nepěkný pohled, stádo bizonů se pase opodál. Přehledný úsek, žádné stromy, na pláni, rovina bez zatáček či kopce. No comment.

Na bráně jako vždy, prokazujeme se celoročním pasem a bereme mapu a parkové noviny. Procházíme dvě vyhlídky, a ač jsme již kaňonů v různých parcích viděli několik, Grand Canyon je úplně jiná liga. Ďoura jak prase :-). Už ho vidíme vlastně podruhé, poprvé to bylo cestou z letadla.

Severní okraj navštěvuje jen zlomek turistů, co jižní (z Phoenixu a Las Vegas snáze dostupný) okraj, tak je zde větší klid, a taky kaňon vypadá jinak, než jsme čekali - tahle strana je zarostlá lesem, takhle GC prakticky nikdo nezná. Jižní okraj nás čeká za týden.

V poslední knajpě v Arizoně (vracíme se do "suchého" Utahu) kupujeme 1,5 litrovku vína na večer, a vyrážíme k severu, do Bryce kaňonu. Ten je zase úplně jiný, v pískovci jsou tady erozí vytvořené různé komíny až sochy, projíždíme a fotíme asi tři hodiny, a po šesté vyrážíme do naší dnešní cílové destinace - Torrey, kde máme zabookovaný hotel Sandstone (= pískovec). Je to dalších 100 mil zajímavou krajinou, cesta příliš neubíhá, je hodně členitý terén, navíc se začíná smrákat a na cestě a kolem ní se potuluje množství krav a srnek, takže často musíme téměř (několikrát úplně) zastavit a počkat, jak se zvířena zachová, což nás dost zdržuje, navíc je už téměř tma a obému je třeba přizpůsobit rychlost.

Přijíždíme do Torrey, trochu hledáme náš hotel, a přitom nacházíme jednu zajímavou knajpu, kde dáváme špagety s masovými koulemi a salátem - tak pěkná porce, že nám dává zabrat, k tomu čepované pivo (to tady není až úplně obvyklé), tak s Martinem zkoumám místní Budweiser - no humus, barvu to nemá, nepění to, taková chmelová limonáda... Petra sází na Coronu, a Přemek pije nějaký hopsinkový lektvar nebo co to bylo... Místní výčepní a servírka v jednom je lokální krasavice - Cletusova žena (jak že se jmenuje?) ze Simpsonů říznutá kočičí mámou.

Na Sandstone se dostáváme až o půl desáté, ubytováváme se, já s Přemkem se ještě vecpeme do již zavřeného bazénu (zatím největší, plus opravdová vířivka, to vše v dřevěném altánu, zatím nejlepší relax), když se vrátíme, tak Petra aka Daisy a Martin už spí (nebo to dost zdatně předstírají), takže víno se odkládá na neurčito, asi zítra. Dobrou noc (nebo ráno :-)).

úterý 14. září 2010

Den 11. - úterý 14. září 2010

Vstáváme v šest, cesta je dlouhá, k národnímu parku Zion, který máme dneska v plánu, je to skoro 300 mil (k hlavní bráně ještě víc). Využíváme toho, že spíme na solidnějším hotelu (Ramada sice není na úrovni jako v New Yorku, ale pořád je to lepší standard), tak jdeme na snídani, kromě Best Western v Sonoře zatím nejlepší snídaně.

Salt Lake City je obrovské město, samotné "City" má jen necelých 200 tisíc obyvatel, s aglomerací něco přes dva miliony, ale je děsně roztahané. Jedeme po dálnici 50 mil, než z města vyjedeme, stejně tak to bylo při příjezdu. Z těch 50 mil je asi 30 v remontu, přistavují se dva pruhy (a to je jich už teď docela hodně, místy jenom 3, místy i 7 (samozřejmě v našem směru). Prakticky celých 50 mil je zácpa, teda jede to stabilně cca 60 mil v hodině, ale všechny pruhy jsou plné aut. Jakmile vyjedeme z města, dálnice se zúží na 2 pruhy, které ale naprosto dostačují, jedeme 80 (limit je 75 nebo 80 mil/h) a jsme na dálnici prakticky sami.

Po asi 290 mílích, tj. po jedenácté, sjíždíme z dálnice do kaňonu Kolob, oddělené části n. p. Zion s vlastním vjezdem, a vyjíždíme na vyhlídku, kde i obědváme. Z materiálu, které jsme nasbírali ve visitor centru zjišťujeme, že se výrazně změnila místní fauna - už se tady vyskytují lvi a tarantule :-).

Vracíme se na dálnici, jedeme dalších 13 mil a sjíždíme na okresku, dálnici teď asi 4 dny neuvidíme. Hlavní část národního parku Zion je uzavřená pro auta, jezdí tady jenom autobusy, hodně hustě, takže je možné kdykoliv vyskočit a zase naskočit do dalšího. Projíždíme celým parkem, a vybíráme si, kde po cestě zpět zastavíme. Děláme dva kratší treky, dáváme si zmrzlinu (vlastně vůbec první v USA - kromě změny fauny a flóry se tady výrazně oteplilo - chladná rána (i teploty pod nulou) jsou pryč - jsme taky skoro o tisíc kilemometrů jižně od Yellowstonu). Vracíme se k autu, projíždíme východní částí parku - docela dlouho, cesta je v rekonstrukci - a vyjíždíme ven. Plánujeme přespat v Kanabu, hotelů je tam dost, a ráno vyrazit ke Grand Canyonu. Bohužel je tam hotelů dost, a přece málo - všechny jsou plné. Dostáváme tip na pár měst, kde by mělo být volno - nejbližší je přes 50 mil daleko! Hranice Utahu a Arizony je dost ... díra, nikde nic, všechno je strašně daleko, za to scenérie je úchvatná, a to i mimo národní parky.

Nic nám nezbývá, v městečku Hurricane ("...říkal si Hurikán...") bereme první lepší motel (Travelodge), ubytováváme se, v jakési místní mexické restauraci si dáváme každý nějaký ten mexický, na tortile a fazolích založený pokrm (to bude noc :-)), a vracíme se na hotel. Já s Přemkem ještě jdeme do bazénu, večer koukáme chvíli na telku, projíždíme co nového doma, píšu článek, a už mě to celkem táhne do postele... jo, ještě jedna věc, nenecháváme nic náhodě - nechceme zítra dopadnout stejně jako dneska, takže na zítřek a pozítří objednáváme hotely přes net, v Torrey a Moabu - tak, zítra Grand Canyon ze severu, a Bryce, pozítří Capitol Reef a Canyonlands.

Bye now!

pondělí 13. září 2010

Den 10. - pondělí 13. září 2010

Vstáváme v sedm, dáváme si kafe/čoko na recepci, a vyrážíme na Salt Lake City. Po cestě zastavujeme, kolem osmé, na snídani, venku je ale tak zima, že radši pojedeme ještě hodinu hladoví, než mrznout.

Nakonec snídáme na benzínce v Montpelier (nedivte se, jsme pořád v bývalé Luisianě - projížděli jsme přes Ženevu, Paříž a kolem odbočky na Bern) - půllitrové kafe/čoko je tady za dolar a půl (srovnejte s cenama doma) - pravda není nic moc, ale něco teplého do žaludku se hodí.

Kolem druhé přijíždíme na vyhlédnutý hotel Ramada, ubytováváme se a hned vyrážíme do olympijské vesnice, jakého si městečka 30 kilometrů nad Salt Lake City, v horách. Že tady byla před osmi lety olympiáda připomíná jen Visitor Center, jinak je to obrovský zimní resort, teď v létě poměrně opuštěný. Dáváme rychlý oběd v Taco Bell, klasicky menu za 3 bez daně (posledně to samé v Redmondu, Oregon, za 2 s daní), a jedeme zpět dolů do města, na Temple Square, kde je sídlo mormonské církev (oficiálně Církev svatých posledních dní), procházíme jejich modlitebnu a auditorium - největší koncertní sál (prostě uzavřený sál s jevištěm a půlkruhovým hledištěm) na světě - 21 tisíc a nějaké drobné míst k sezení (pro přestavu, O2 (Sazka) Arena v Praze má kapacitu 18 tisíc - ale kolem do kola!), je to něco obrovského. Výstavba všech budov v areálu (takový mormonský Vatikán) musela stát neskutečné prachy. Nikdo nám ale nic nevnucuje, jsou tady průvodci (sestry a bratři) z celého světa. V jedné budově nás provázela holčina z Tahiti.

Další zajímavá budova je místní Capitol - sídlo guvernéra Utahu a nějakých těch institucí. Vcházíme, podle průvodce je otevřeno do osmi, je něco po šesté, ale budova je prakticky opuštěná. Procházíme halou, vcházíme i do jakési soudní síně, nikde nikdo. Interesting!

Vracíme se do centra, hledáme nějaký ten obchod, což se napoprvé nedaří - obchoďák prostě nemá žádné potraviny. Napodruhé kupujeme zásoby v supermarketu (další větší město bude... dlouho žádné nebude), a jedeme na hotel - bazén, něco malého k jídlu, napsat článek za včerejšek a za dnešek... a spát.

Den 9. - neděle 12. září 2010

Vyrážíme z Ashtonu, opouštíme chatku do chladného a mlžného rána. Do parku je to ještě kus cesty, ale tady 50, 100 mil nic neznamená. Bereme benzín a míříme k západní bráně a ke gejzíru Old Faithful. Nejslavnější atrakce, ale nás nějak nenadchnul - je kolem nuly, a tak gejzír vypadá spíš jako prasklé teplovodní potrubí - ze země se vyhrnul do výšky mrak páry :-).

Jedeme dál, projíždíme po různých horkých pramenech a gejzírech, občas vyfotíme nějakého toho zubra pasoucího se na asfaltce nebo kolem. Park opravdu stojí za vidění, je opravdu velký, jenom po parku najezdíme skoro 200 mil a nafotíme nespočet fotek - musí se vidět, špatně se popisuje. Na radu čechů, které jsme potkali u Crater Lake, se jdeme vykoupat v horkých pramenech - vroucí říčka, která nedaleko vyvěrá, se mísí se studenou horskou řekou, a vytváří tak místo, kde se dá příjemně okoupat. Nakonec si necháváme yellowstonský kaňon, a vyrážíme na jih, směrem na Jackson.

Když už si myslíme, že se nic nestane, dojedeme kolonu... všichni fotí stádo bizonů, asi 30-40 kusů, někteří jsou přímo na cestě.

Cestou ještě projíždíme "zkratkou" přes národní park Grand Teton, fotíme při západu slunce, a míříme do Jacksonu, kde se ukáže cestou, že bude celkem problém sehnat ubytko - všechny motely kolem cesty mají "no vacancy". Jedeme do Motel 6 - tady mají jeden poslední pokoj akorát pro nás - nekuřácký dvojlůžkový, a pak vypisují na vchod tady "no vacancy".

Ani se nejdeme podívat na pokoj, a míříme na večeři - dnes Pizza Hut. Dáváme jednu velkou a jednu malou pizzu, k tomu pití, využíváme internet k poslání včerejšího článku, dnešní budeme psát (a děje se tak právě teď) až v Salt Lake City.

neděle 12. září 2010

Den 8. - sobota 11. září 2010

Vyrážíme z Redmondu, čeká nás dlouhá cesta na východ. Skoro 300 mil po dálnici 26, a pak po I84, I86, I5 a okresce 20 do městečka Ashton, jednoho z posledních před branami národního parku Yellowstone.

Cesta ubíhala dobře, snídani jsme měli ještě v Redmondu v hotelu, ale celkem bídnou - káva nebo kakao, džus a nějaké to pečivo. Obědváme na I84, na vstupní bráně do Idaha, na jednom z odpočívadel.

Původně chceme dojet do Idaho Falls, pak až do Rexburgu, a nakonec (v Rexburgu nějak není ubytko, které by nám vyhovovalo) v chatce v Ashtonu.

Protože kromě odbočky k Painted Hills, pár zastávek na benzínce a hnusného kafe u Wendy's se během dnešní služby nic zajímavého nestalo, za to jsme většinu času strávili za volantem, zkusím pro neznalé popsat systém místních dálnic.

Ty jsou dvojího typu - freeway, odpovídají zhruba evropským dálnicím, ale nejsou na nich benzínky, jen odpočívadla zhruba co 50-100 mil. U větších měst jsou pak při dálnici hnízda hotelů, benzínek a fastfoodů, k těm je ale nutno sjet z dálnice. Často se na u takového většího města nachází na jednom místě pět benzínek, osm hotelů a patnáct různých fastfoodů, nějaký ten super a hobby market. Obvyklá max. povolená rychlost na freeway je 65 mil/h (Kalifornie, Oregon), v Idahu 75 (dál jsme zatím nedojeli)
. Běžně se jezdí o 5 mil za hodinu přes limit, víc už to nikdo neriskuje.

Druhý typ je highway, to je prakticky jakákoliv cesta, která vede i stovky kilometrů, může vypadat jako dálnice, ale občas má semafory, úrovňové křižovatky, sem tam vede vesnicí, ale taky to může být obyčejná okreska se dvěma pruhy. Obvyklá rychlost je 55-65 mil/h.

Obvyklá rychlost při průjezdu obcí po highway je 45, někdy ale i 35 nebo 25, podle hustoty zalidnění, resp. vzdálenosti od centra. Na highway jsou benzínky přímo na cestě.

Tak, to by bylo asi všechno, pokud vás ohledně místních cest zajímá něco, co jsem nenapsal, napište do komentáře.

pátek 10. září 2010

Den 7. - pátek 10. září 2010

Dnešní program je uvolněný, asi jenom 200 mil za volantem, tak nechávám Petru s Přemkem dospat, vstáváme před půl osmou. Je děsná kosa, na teploměru v autě máme 42 Fahrenheitů, tj. nějakých 5 stupňů, v televizi hlásí ještě míň, nulu, mínus dva. Ale nemrzne.
Teple se oblékáme, a přes den průběžně loupeme slupky, protože je jasno a otepluje se. Původní plán snídat na kraji národního parku Crater Lake, který je odsud něco přes hodinu jízdy, kvůli zimě měníme a snídáme na motelu, balíme a vyrážíme k severu.

V informačním centru národního parku si dáváme krátký film o historii jezera - původně sopka byla tak aktivní, že se zhroutila sama do sebe, a vytvořila hluboký kráter, který neměl přítok, ale ani odtok, a ten se v průběhu let naplnil vodou. Vzniklo tak hluboké, čisté jezero, které pak upadlo v zapomění. Znovu objeveno bylo až v devatenáctém století, a na začátku dvacátého díky letité snaze jakéhosi borce, jehož jméno jsem zapoměl, zapsáno na seznam národních parků USA.

Projíždíme kolem jezera po svazích původní hory/sopky, po různých viewpointech, dáváme si na jednom odpočívadle oběd, a potkáváme zajímavý pár - on američan, mluvící hodně dobře česky, ona češka, a její matka, na návštěvě. Dávají nám nějaké tipy na cestu a vyrážíme dál.

Kráter sopky obklopující jezero je v podstatě pořád podobný, tak nás (no hlavně Petru) fascinují místní "veverky" - ground squirrel alias chipmunk, které fotíme na některých viewpointech. Nutno uznat, že některé (např. přiložená) fotky opravdu stojí za to.

Míříme do Redmondu, sídla Microsoftu, projistotu cestou voláme szkandimu, který nám zjišťuje, že Redmond v Oregonu je jakási díra, která s Redmondem ve Washingtonu, nemá zlbla společného (kromě jména). Tak nic, stejně tam dojedeme a přespíme.

Kdesi v kopcích před Bendem nás staví policejní hlídka, tak si alespoň vyzkoušíme to, co známe z TV. Projíždíme centrem Bendu a vyrážíme do Redmondu. Podle brožury se seznamem Motelů 6 zjišťujeme, že v Redmonském není internet (druhou noc po sobě bez netu? nee!), ani bazén. Stavíme se tam stejně, noc by nás tam stála asi 59 dolarů, tak hledáme něco jiného, nakonec za asi 65 máme motel s větším pokojem, snídaní, bazénem, wifi, prádelnou (dneska využíváme)... všechno se hodí, jsou teprve čtyři.

Okoupáno, vypráno, napsán článek za včerejšek, vyrážíme na nákup do Safeway a na večeři do Taco Bel. Večer ještě polívku (oproti Motel 6 má náš Redmond Inn na pokoji rychlovarnou konvici, mikrovlnku, ledničku... no je to o třídu výš za stejné peníze, vzhledem ke snídani), dáváme nějaké pivko (dle knížky z Oregonu do Arizony, operativně před odjezdem zakoupené v brněnských levných knihách za 19 Kč, nejlepší místní pivo) - Coors Light, no včerejší plnotučný Coors byl teda lepší.

Po včerejším půstu bez netu se střídáme u kompu, vymýšlíme zítřejší uchycení notebooku v autě, doděláváme obrázky k posledním článkům, píšu dnešní článek... a za chvíli půjdeme spát, v šest budíček, a 700 mil zítra před náma - přejezd na východ, minimálně do Idaho Falls, ideálně ještě o kus dál.

Den 6. - čtvrtek 9. září 2010

Snídáme na pokoji a kolem osmé vyrážíme z Vacaville. Cesta do Sacramenta není dlouhá, před devátou jsme tam, bereme benzín (na první pokus se nepodařilo, pumpař si nevěděl rady s naší kartou. U další benzínky to prošlo. Výkyvy v ceně benzínu jsou tady značné, snažíme se brát kolem tří dolarů za galon, ale často se ceny pohybují i kolem čtyř, v národních parcích a opuštěných místech. Benzínky na hlavních tazích a ve městech jsou na každém rohu, když ale zabrousíme někam trochu do divočiny, je benzínka jednou za uherský rok, a ještě drahá. Naše Kia má nádrž na 14 galonů, což pravda neposkytuje příliš velký akční rádius (1 galon = 3,75 litru, nebo tak nějak přibližně). Já s Přemkem jdeme sehnat známky na pohledy, Petra řeší v servisu problém s foťákem. Obé vyřešeno úspěšně, sedáme do auta a vyrážíme po I5 (která spojuje Tijuanu a Vancouver) k severu, až do města Red Bluff, kde odbočujeme směrem ke vsi Mineral. Zjišťujeme, že na mapě, podle které jedeme (v kombinaci s navigací, když je to třeba), jsou stejně malou (nejmenší) tečkou označeny vesnice o 20 tisících i dvaceti obyvatelích.

V Red Bluffu kupujeme zásoby jídla, především potřebujeme chleba, máslo a nějaké to relaxační osvěžení na večer (pivo Coors a Přemek nějaké to kalifornské růžové), ovoce tady nestojí za mnoho, je lepší (pokud je možnost) kupovat ho u farmářů.Přojíždíme bránou národního parku Lassen Volcanic, příroda je tady nádherná, až neuvěřitelná, kýčovitá, ale krásná. Zastavujeme u Sulphur Works, což jsou útvary ze síry, ze kterých stále uniká sirný kouř, fotíme a přesouváme se úžasnou krajínou dál. Dáváme na jednom z odpočívadel oběd, a parkujeme kousek dál. Vydáváme se na zatím nejdelší trek, skoro pět kilometrů na otočku, ale stojí za to - vede k Bumpas Hell, místu v horách s jezírky s termální vodou, všude síra, smrádeček a teploučko :-), všechno má zajímavé barvy. Vracíme se zpět, cesta trvá skoro tři čtvrtě hodiny, a vyrážíme na další průzkum parku. Víceméně tady už ani nic dalšího zajímavého není, zastavujeme na několika místech, ale jsou to většinou obyčejná jezera v lese, nikde už nic nebublá a síra už taky nikde není. Vyjíždíme z parku a čeká nás delší přesun do Klamath Falls, výchozímu to bodu zítřejší cesty ke Crater Lake National Park.

Máme naplánovanou zkratku po horší, za to kratší cestě přes les, ve vsi Bartle (19 ob.) za kolemjema doprava, bohužel žádné koleje tady nenacházíme, a tak jedeme delší, za to lepší cestou zpět k I5, a po ní kousek do města s poetickým názvem Weed, kde odbočujeme na poslední úsek ke Klamath Falls. Fotíme Mt. Shasta, horu vysokou přes 4300 metrů, a blížíme se k Oregonu. Chytá nás nějaký nový operátor, a T-Mobile nám posílá SMSky "Vítejte ve Velké Británii, na ostrově Man, v síti MANX, do ČR

voláte ...".

Překračujeme hranice v Oregonu a míříme v Klamath Falls k Motelu 6, ten je ale úplně plný, rezervaci nemáme, takže hledáme dál. Motely a fastfoody jsou obvykle shromážděny ve shlucích na jednom místě, nacházíme řetězcem nepoznamenaný Townhouse Motel, kde nám příjemný recepční (poněkud nedoslýchavý děda) ukazuje super pokoj (vlastně byteček s obývákem s jednou dvojpostelí, a druhý pokoj s druhou dvojpostelí, a koupelna), za pouhých 42 dolarů (obvykle za noc platíme 60). Bereme, nabíráme na recepci led do umyvadla, ve kterém topíme pivo a víno, večeříme z vlasních zásob, zapíjíme, chvíli koukáme na telku a jdeme spát. Motel má jedinou nevýhodu - není tady internet, takže tenhle článek sice píšu, ale na internetu se objeví, až to bude možné.

středa 8. září 2010

Den 5. - středa 8. září 2010

Chladné ráno v Sonoře. Vstáváme v šest, o půl jsme sbalení a vyrážíme na snídani - užíváme výhod lepšího hotelu. Dáváme si prakticky každý něco jiného, já s Martinem palačinky s javorovým syrupem, míchaná vajíčka (když se servírka zeptala, jak ty vejce chceme, tak jediné, co mě anglicky pohotově napadlo, bylo "scrambled"), a slaninu. Přemek ovesnou kaši s hrozinkama a hnědým cukrem, a Petra belgické vafle s čokoládou (a samozřejme nezapoměli přidat javorový syrup.

Cesta do San Francisca probíhá, až na jednu dvacetikilometrovou kolonu před městem na dálnici, dobře, a kolem půl jedenácté přejíždíme Bay Bridge (mýtné 4 dolary). Naší první zastávkou je ulice Codd Street, kde bydlí Alfonso, který nám bude dneska, výměnou za dovezená DVD, která nikde jinde než v ČR nemohl sehnat (ale byl problém s dopravou, kterou jsme zajistili následně my), dělat celý den průvodce.

Vyzvedáváme Alfonsa, a vyrážíme ke Golden Gate, který je ale zahalený v mlze, takže z fotek toho moc není. Další zastávkou je Palace of Fine Arts, který nás moc nezaujme, a pak vyrážíme na Pier 39 a Fishermans Wharf, což je na celém San Franciscu asi nejzajímavější místo - obchůdky se vším možným i nemožným, nás zaujme muzeum různých předchůců moderních automatů - z různých období od začátku dvacátého století - různé hrací skříňky, hry, výuková diorámata až po různé hry a fotbálky z devadesátých let.

Je po třetí, ještě zastavujeme na prohlídku slavné Lombard Street (vygooglujte si sami), s prohlídkou se ale nespokojujeme a ač je Alfonso očividně překvapen, jdeme si Lombard Street projet. Zajímavý zážitek, těšíme (těšte) se na video! Na jedničku, brzdy v permanentním záprahu... ale sjedeme to úspěšně.

Ve čtyři musíme vyzvednout Alfonsovu sestru ze školy, a v půl páté už máme takový hlad (od snídaně jsme nejedli), že přesvědčujeme Alfonza, že jídlo je první a jediná možnost. Alfonzo doporučuje Tommy's Joynt (y není chyba!), dáváme si výborné obrovské sendviče, nějaký salát, no hezky se tím doplníme, oběd a večeře v jednom.

Následuje prohlídka China Townu spojená s projížďkou cable carem (tramvají), která projíždí strmými ulicemi města. Kdo neviděl, neprojel, neuvěří, ulice San Francisca jsou velmi, velmi strmé. Kdo je z evropy zvyklý na "kopce" označené 8%, 12%... tak ve Friscu není 20% žádná míra, některé jsou snad 30%. S manuální převodovkou bych tady jezdit nechtěl. Automat to zvládá levou zadní. Ulice jsou na SF asi to úplně nejlepší, tak jak to znáte z filmů, tak to je ve skutečnosti. A není to jenom jedna ulice, jsou to celé kopce, čtvrtě, kilometry čtvereční. Nahoru, rovinka (před rovinkou stopka, takže koukáte na nebe), rozjezd, auto se srovná, a zase nahoru, a zase dolů, doprava a zase kopec jako kráva...

Odvážíme Alfonza domů, a stmívajícím se městem projíždíme zpět ke Golden Gate Bridge, který za tmy fotíme a vyrážíme směrem Sacramento, do Vacaville, kde čeká náš dnešní Motel 6. První pokoj vracíme (chtěli jsme nekuřácký v přízemí, dostáváme kuřácký v patře... patro nevadí, ale ten smrad...), druhý je OK.

Zítra krátká zastávka v Sacramentu, máme problém s jedním foťákem, tak se zkusíme poptat v servisu, a pak vyrážíme k severu, do Lassen Volcanic National Park.

Howgh, domluvil jsem.

úterý 7. září 2010

Den 4. - úterý 7. září 2010

Program dnešního dne je nabitý, vstáváme v šest a v sedm už vyrážíme z Fresna. V městečku Oakhurst děláme další nákup, kupujeme, na co se minule nedostalo - marmeláda, další sýr, lžičky, misky, pití, chleba... je toho celkem hodně, přes padesát dolarů - tak, abychom měli jídlo na dnešní tři chody, a zítřejší snídani. Jo, taky kupujeme donuty, za 5 dolarů tucet, no jsou tak vydatné, že je na snídani nestihneme spořádat, a ve vyhřátém autě rychle mění konzistenci a tak v Yosemitu musí... pryč.


Snídáme později, protože dlouho nemůžeme najít žádné odpočívadlo s lavičkami, až na Glacier Pointu, nejvýše položenému místu v Yosemitu, s výhledem na celé údolí. Fotíme, a jedeme dolů do údolí. To, jakožto centrum parku, jsme očekávali zajímavější - prakticky tady ale z našeho pohledu nic není - nějaké louky, vyprahlé vodopády - nepřijeli jsme zrovna ve vhodnou dobu. Vyjíždíme z údolí a vydáváme se na cestu k Tioga passu. U jezera Tenaya si dáváme oběd, a přestože docela fouká, a voda je studená, jdeme si (já s Přemkem) zaplavat. Je tady hezky, málo známá, ale moc pěkná část parku, hezké výhledy, až po Tioga pass a kousek za ním je pořád na co koukat. Kdo sem někdy pojedete, tak určitě vyjet na Glacier Point, a projet Tioga pass road.

Tioga pass road nás přes samotný pass (přes 3000 metrů) přivádí k jezeru Mono, které je v tuto roční dobu známo milióny mušek a smradem rozkládajícího se všeho možného (předvším ale těch mušek). Mušky my neradi (sice nekoušou, za to jsou všude po břehu), a vyrážíme k městu duchů Bodie, ikdyž tušíme, že se dovnitř nepodíváme, protože je otevřeno jen do čtyř, a my tam dorazíme nejdřív před pátou. Jsme mile překvapeni, je otevřeno do šesti, a tak platíme první vstupné (celoroční pas tady neplatí), a hodinu procházíme dříve hornickým městem s deseti tisíci obyvateli, dnes desítkami opuštěných dřevěných domů a jiných staveb.

Do Bodie vedou dvě cesty, jedna horší než druhá, obě prašné, ale naše Kia to zatím zvládá. Máme jednu drobnou potíž z autem, občas se nedají otevřít levé zadní dveře zevnitř, ale to přežime. Jinak se holka zatím drží, ale ještě jsme nepřekročili hranici tisíc mil (a dolů k autu fakt nepoběžím, abych napsal přesné číslo, sorry).

Nabíráme kurz San Francisco, ale je to 250 mil a to je hodně, je šest, a budeme rádi, když dojedeme do Stocktonu. Cesta přes Sonora Pass je až neuvěřitelně zatáčkovitá (nejsou to vyloženě serpentiny, prostě kroucení volantem doprava-doleva-furt-dokola), a hodně strmá, pořád nahoru, dolů... Sonora pass má necelých 3000 metrů, a je druhý nejvyšší (Tioga je první) v celé Sierra Nevadě. Jinak hory jsou to srovnatelné s Alpama.

Začíná nám docházet benzín (ale máme velkou rezervu, jen to nechceme hrotit), zastavujeme na nějaké samotě u benzínky, ale natankovat se nedá - obsluha nikde, stojan je zamčený... Zastavuje tady nějaká paní, která říká, že tady žádný benzín není :-), ale benzínka je asi 20 mil odsud v Cold Springs (Petrou operativně překřtěno na Cold Summers). Dojíždíme tam už po tmě, a je jasné, že o moc dál už se dneska nedostaneme. Dáváme si pauzu, polévku na zahřátí a zaplnění žaludku, bereme plnou (sice dost drahý benzín, $3,15 za galon, ale pořád lepší, než za horama a v Yosemite, tam byla běžná cena 4 dolary i víc).

Dojíždíme do Sonory, vidíme jakýsi hotel Aladin, ale jedeme dál, zastavujeme u Best Western, a po chvíli smlouvání srážíme cenu na $99,99 za pokoj (spíš byt) se snídaní, což je víc, než našich obvyklých 65, ale zase máme trochu luxus a ráno něco do žaludku.

Zítra Frisco!

pondělí 6. září 2010

Den 3. - pondělí 6. září 2010

Vstáváme a po sedmé vyrážíme z Tulare. Zastavujeme ve Walmartu ve Visalii, hlavní úkol dne je koupit ledničku, tj. polystyrenový box na chlazení potravin, což za pomoci ledu (zdarma na hotelu, nebo za drobné na benzínce), což nám má značně zpříjemnit cestování (a zatím plní svůj úkol dobře).

Samozřejmě kupujeme i další potraviny, ikdyž Walmart má potraviny spíše jako doplňkový sortiment, budeme muset najít nějaký jiný řetězec s lepší nabídkou. I tak, máme margarín, nějaké sýry, šunku, dva druhy chleba (tmavý tousťák, a dražší, ale o hodně lepší celozrný), jogurty, pití...

Zdroj 2010-09-04 Trip USA
Zdroj 2010-09-04 Trip USA
Před vjezdem do národního parku Sequioa snídáme na odpočívadle u cesty, u jednoho zajímavého, částečně vypuštěného jezera, jehož jméno si teď nemůžu vzpomenout (doplním, možná, později). U vchodu do parku poprvé používáme připravenou kartu, opravňující ke vstupu do všech N.P. v USA, a jsme v "lese".

Projíždíme po různých zajímavých místech v parku, vydáváme se na krátké tracky (Moro Rock, Sherman Tree, General Grant Tree, a pak se přesouváme do národního parku Kings Canyon (oba parky jsou v podstatě propojené, proto je nadále budu označovat jako jeden celek. Vjíždíme do jednoho z kempů, po poledni prakticky opuštěného, a na  jednom z míst pro karavan zabíráme lavičky a dáváme se do oběda z nakoupených zásob.

Kings Canyon, z pohledu motorizovaného turisty, je v podstatě jedna cesta, kterou je třeba projet tam i zpět, vedoucí "kaňonem" mezi horami. Rozhodně zajímavé, vyplatí se vidět. Cestou narážíme na Grizzlyho vodopád, a na skupinky hasičů, kteří bojovali s lesním požárem (tedy spíš nebojovali, jen ho hlídali, aby se nerozšířil přes řeku, případně silnici).

Vracíme se z kaňonu, najíždíme na hlavní ulici 180 a odjíždíme do Fresna, bez rezervace přijíždíme do vyhlédnutého Motelu 6 a bez problémů se ubytováváme. Je po sedmé, slunce ještě svítí, tak využíváme služeb místního bazénu, a pak jdeme do fastfoodu Carl's Jr., kde nám dvakrát nechutná, a už sem nejspíš nepůjdeme.

Na hotelu máme víc času než včera, takže pomalu ale jistě plánujeme zítřejší program (chlapík u bazénu důrazně doporučoval Glacier Point, tak uvídíme(te) zítra. Zítřejší program je nabitý, takže nějaké "není moc dobré" kalifornské víno, za asi 35 Kč flaška, prosvištíme facebook, napíšeme blog, a pomalu a jistě do postele. Tak zase zítra (nebo pozítří, záleží na tom, kdy se zase dostaneme na net - ubytka teď asi nebudeme předem domlouvat, a dojedeme, kam dojedeme, a když to nebude Motel 6, tak je internet nejistý).

neděle 5. září 2010

Den 2. - neděle 5. září 2010


Vstáváme kolem páté, jetlag nás nenechává dospat do budíčku, původně naplánovaného na šest. Bud od hotelu odjíždí 6:35, s mírným zpožděním, a před sedmou jsme na check-inu torontského letiště. Bez problémů procházíme americkou imigrační kontrolou, bezpečnostní kontrolou, u které se trochu postrácíme a čekáme na sebe na různých místech, pak se ale zase najdeme. Dáváme z letištních zdrojů malou snídani, a po deváté odlétáme vstříc lepším zítřkům.

Let Air Canada příliš nepřipomíná včerejšek, kde všechno bylo zadarmo a v relativně hojném množství - dneska je to lowcost, za všechno kromě nealka se platí. Výběr filmů v podstatě podobný, cesta se strašně vleče, letíme strašně pomalu (cca 480 mil/hodinu), a znavení asi 5hodinovým letem po jedenácté přistáváme na LAX. Super, tady je to jako v schengenu, žádná další kontrola se nekoná, za pár minut čekáme na zavazadla, která přijedou velmi rychle, a už jsme v autobusu, který nás doveze do půjčovny Alamo.

Snaží se nás přesvědčit, že midsize SUV je pro nás čtyři malé, a chtějí 15 dolarů za lepší. Nebereme, necháváme si midsize, a nakonec si můžeme vybrat z Jeepu, který máme ověřený (ve smyslu = nebrat), a Kie Sportage, prakticky nové, kufr nic moc, ale nějak se tam naskládáme. Náš domov pro příští tři týdny.

Vyrážíme do Hollywoodu přes Beverly Hills, procházíme se po chodníku slávy (walk of fame), vidíme i známý nápis, ke kterému se snažíme dojet, ale na první pokus ho nenacházíme, a čas kvapí, tak další pokusy už nenásledují. Hodinu nám trvá přesun do Santa Monicy, kde se chceme vykoupat. Ačkoliv nad LA panuje slunečno, nad pobřežím se drží mraky, a je celkem chladno, i voda je studená.

Jedeme do Malibu, Petra si chce vyfotit dům Pink, což se nepodaří, protože, jak jsme čekali, ulice kde bydlí je private, a propustku nemáme :-). Vracíme se do LA, najíždíme na dálnici I5, a vyrážíme vstříc našemu dnešnímu ubytku - městečku Tulare, 180 mil severovýchodně od Malibu. V deset večer jsme na místě, sprcha, článek na blog, a spát.

sobota 4. září 2010

Den 1. - Sobota 4. září 2010

Vyrážíme. Vyrážíme včas, v 7:00 z Karlína. Bez problémů dojíždíme na letiště, letadlo přilétá, nasedáme, všechno vypadá nadějně. Letuška počítá pasažéry, pak znovu, další letuška... máme problém, vypadá to, že v seznamu odbavených cestujících je o jednoho více, než ve skutečnosti v letadle. Jen se neví kdo, a proč přebývá. Odletět nemůžeme. Jeden po druhém je znovu identifikován, znovu jsou všichni několikrát přepočítáváni. Odlétáme s hodinovým zpožděním.

Tak to pěkně začalo. Máme dvě hodiny rezervu na neočekávané problémy. Teď již jenom hodinu. Ucpaná dálnice mezi Gatwickem a Heathrow polyká dalších 20 minut rezervy, a na check-in dorážíme 12:23, 37 minut před koncem. Uff.

Na terminálu kupujeme litr whisky, která nám (předpokládáme, že se na palubě nebude servírovat alkohol) má krátit dlouhý let. Whisky přeléváme do dvou půllitrových lahví od ledového čaje :-). K nějakému alkoholu se nakonec dostat dá, Petra bere víno, já Bacardi a Martin s Přemkem vodku. Letušák (pracovně díky podobnosti označovaný jako Adam Sandler), který obsluhuje levou uličku, není moc "dajný", dává pití po kelímcích, sympatická paní v pravé uličce nám ale dopřává celé plechovky, takže pitiva je dost.

Nastupujeme, odlétáme (12. v pořadí na odlet, ale jde to celkem rychle), po třetí jsme ve vzduchu, posouváme hodinky zpět na desátou (tj. na Torontský čas), přílet máme před šestou. Letadlo je fajn (Airbus A330), máme čtyřku uprostřed za křídly, je tam dost hluk, ale whisky spolu s kolou dodanou letuškami nám krátí čas (nejvíc teda Přemkovi, který si později ani nevybavoval druhé jídlo :-)).

Letiště v Torontu bez problémů, ani nepotřebujeme palubní vstupenky na návazný let do Los Angeles, imigračním procházíme jenom s itinerářem, pasem a vízem. Rychlovka, není co řešit. Vyrážíme busem na hotel v blízkosti letiště, zbavujeme se zavazadel a pokračujeme busem a metrem do centra. Je to dost daleko, k CN Tower se dostáváme až po osmé. 25 dolarů za vstup jsme ochotni obětovat, ale stát 75 minutovou frontu už ochotni nejsme. Procházíme ztichlé centrum, a před půlnocí se vracíme zpět na hotel. Když se zadaří, půjdeme spát kolem jedné. Budíček na šestou, na letiště a vzhůru na další štaci, do Los Angeles!

pátek 3. září 2010

Den 0. - pátek 3. září.2010

Zdravim vsechny nase ctenare,
po delsi dobe jsem  opet vyzkousel jak se jede s CD necim jinym nez Pendolinem. Ve vlaku jsem se planovane setkal s Martinem (pro neznale: je to bratr Alexxe). Prohodili po ceste par slov a historek (historka o letu z Indie od Kacky pobavila :-)  ). Ted sedime u Alexxe na byte. Plni ocekavani z veci budoucich.

Zitra je v planu dojet autem na Ruzyni, pak odletet do Londyna na Gatwick. Na letisti nas ma cekat nejaky dopravce a la taxik, ktery nas doveze na Heathrow. A pak dal smer Kanada. Vice napiseme treba z letiste, ted uz pujdeme spat.
Premek

neděle 29. srpna 2010

V hlavní roli: Kanada

Mám pocit, že bych měl shrnout naše předodjezdové patálie, které mají jednoho společného jmenovatele: Kanadu.

Již 18. ledna jsme oproti přímému letu z Londýna do Los Angeles s Air New Zealand, při snaze ušetřit 2000 Kč na osobu (což nám pokryje polovinu nákladů na benzín), dali přednost levnějšímu letu s přestupem přes Toronto s Air Canada.

S tím, že budeme muset řešit tranzitní vízum jsme počítali (ikdyž ve skrytu duše jsem, doufal, že se na tu šaškárnu Kanada zase vyprdne a bude fungovat opět bezvízový režim). Stejně je zdarma.

Před nákupem letenek nám na Kanadské ambasádě v Praze potvrdili (telefonicky, tudíž neprůkazně), že na 48hodinové tranzitní vízum je možné opustit letiště. Super, jeden z úplně prvních plánů totiž zahrnoval možnost přerušit roadtrip např. v Salt Lake City nebo Phoenixu, a udělat si letecky výlet do Toronta na otočku. Vyřešeno, super, cestou tam (do LA) si necháváme dvě hodiny na přestup, cestou zpět asi devět, což by mělo (neříkám bohatě, ale mělo) stačit na půjčení auta a krátký výlet k Niagarským vodopádům.

Co čert nechtěl, Air Canada si na jaře pohrála s letovými řády, a tak se celý náš původní plán otřásl v základech. Do LA jsme měli doletět ještě v sobotu večer, což s novým řádem teoreticky stihneme - oba lety nám totiž posunuli tak, že z Londýna máme odletět místo ve tři odpoledne už v poledne. Což, pokud urychleně někdo nerozchodí teleport mezi Gatwickem a Heathrow, prakticky nejde - s letenkama od EasyJet se hýbat nedál. Cesta zpět je taky jinak, ale ne nějak dramaticky, místo v šest ráno poletíme z LA až po osmé, čímž se nám přestávka v Torontu krátí na něco přes šest hodin - a to je na Niagary už málo.

S cestou zpět se smíříme, budeme odpočívat pár hodin na Torontském letišti, cestu do Ameriky je ale třeba trošku poštelovat. Rozumná se jeví alternativa původního letu do Toronta ve tři, a místo zrušeného večerního letět až prvním ranním, a přesunout "výlet do Kanady" na cestu "tam". Ověřuji na ambasádě, jak je to s možností opustit letiště... a jsem hodně rozčarován. Na*rán. Bohužel, na turistické vízum opustit letiště nelze. Hotovo, dvacet.

Jiná varianta stejně není, volám tedy do cestovky ve Varšavě (příznivější tarifní pásmo než Kanada), která řeší rezervace Air Canada, a vysvětluju náš problém. Paní nevidí problém, zadá údaje do systému, a cituji "někdy" mi má přijít email s potvrzením.

Volám za týden znovu, že žádné změny v rezervaci nevidím, a žádný email mi nedošel. Znovu se dozvídám, že je ještě hodně času, a email dojde třeba za měsíc. V rezervacích se tentokráte objeví i druhá alternativa (vidím tam tedy místo původních čtyř letů šest, ale žádný email, nic. Volám tam znova, vysvětluji situaci, nakonec se mi to podaří nějak zaonačit a přijdou mi letenky na nové termíny, a staré už v systému nevidím. Hurá!

Celé to bylo ve skutečnosti ještě komplikovanější - rezervaci jsme měli původně pro pět lidí, ale rozdělenou na dvě kvůli placení dvěma kartama - jednu pro čtyři, jednu (moji) zvlášť. Z té první jsme nakonec museli jednoho člověka vyřadit - dalších x hovorů z Varšavou a jeden s Torontem. Uff. I love you, maple leaf! Peníze za zrušeného člověka v době psaní článku ještě nevrátili, na můj dotaz, jak dlouho že to může trvat, odpověděli "několik týdnů až měsíců". Air France mi ve stejné situaci vrátil peníze do týdne, tak uvidíme, co kanaďani vymyslí.

Konec července, čas zajistit víza. Po jednoznačně pozitivních zkušenostech s vízy do Indie a Sýrie jsem nečekal takovou anabázi - dvojstránkový formulář, formulář o rodinných příslušnících, potvrzení o dostatečných prostředcích, potvrzení o zaměstnání nebo studiu, v prvním případě potvrzení o přiznané dovolené. To vše v angličtině nebo francouzštině, a k tomu dvě fotky. Jo a ještě plná moc, která je potřeba při zpětném odběru pasů. Určitě jsem ještě na něco zapoměl... jo, itinerář cesty. Jo a ještě letenky, ty jsem zapoměl fyzicky i přinést na ambasádu, ale domluvil jsem se, že je dopošlu týž den emailem. No zlatá ESTA do USA!

Za týden je na ambasádě mrtvo, no problém, rychlovka, odevzdal jsem plné moci a převzal pasy s vlepenými vízy.

Petře to nedalo, napsala mail na Vídeňskou ambasádu (kde by měli být fundovaní odborníci - jezdily se sem skoro až do Vánoc vyřizovat víza, v období, co si Kanada usmyslela, že je znovu zavede, a pražská ambasáda na to nebyla připravena. Dostalo se jí jednoznačné odpovědi - pokud máte tzv. Onward ticket (tj. po příletu máte i letenku k odletu ze země), tak spolu s touto letenkou po předložení pasu opatřeného tranzitním vízem, lze opustit letiště (a tedy jet se podívat do centra, aspoň na CN Tower, a následně - bude-li to díky posunu času možné - vyspat). Máme podle aktuálního plánu v Toronto něco přes 15 hodin, což by mohlo stačit na obojí.

Týden před odletem tedy, s větší vírou v informace z vídeňské ambasády než té pražské, bookujeme hotel kousek od letiště v Torontu.

Příští víkend ukáže, jestli ten hotel i někdy uvidíme, nebo jsme utopili 124 javorových dolarů v sirupu. Držte nám palce.

sobota 28. srpna 2010

Co je hotovo, co je třeba ještě zařídit?

Dnes ráno, tj. přesně týden před odjezdem, jsem psal informační email ostatním členům skupiny (snažím se průběžně aktualizovat tabulku věcí, které je třeba zařídit), a pak mě napadlo, že by to mohlo být zajímavé i pro ostatní (některé věci jsem upravil a vypustil z důvodu utajení stupně 5):

Tak, hlavní novinky:

Auto je vyřešené, voucher mám v mailu, papírový by měl přijít Petře.
Hotely v Torontu, za LA a v Las Vegas jsou zabookované
Doprava v Londýně je vyřešená

Petra má prachy na účtu, z něho už se postupně čerpá. Petře jsem svěřil účetnictví, povede blok s účtenkama a dalšíma důležitýma poznámkama :-). Tím je Petra pasována do role Money Officer :-). Zároveň se tím pádem musí povinně účastnit všech společných nákupů :-).
Já a Přemek budeme asi řídit :-), Martin má na starosti navigaci a plánování trasy, takže když se někde zamotáme, je to všechno jenom a jenom jeho vina! (+ zajïstí 10% slevu na ISIC v Motelech 6).

Hotel za LA (v Tulare) jsem zaplatil barterem za 12DVD Malá mořská víla pro borce v San Franciscu, za 650 Kč (dobírka).

V úterý ráno budu asi dělat hromadnou skenovací a kopírovací akci - minimálně pasy, víza do Kanady, řidičáky - co nemám, doneste nebo pošlete mailem, nebo si okopírujte sami.

V úterý taky potřebuju doplnit pro EasyJet informace o dokladech, na které budete cestovat do Anglie, předpokládám, že asi pasy (já si asi budu brát i občanku, jako rezervní ID ve státech - v národních parcích a hospodách by to mohlo stačit).

Pojištění máme všichni hotové, Petra ještě čeká na řidičák, blog je ready, navigace TomTom taky, náhradní zařídí Přemek. Nezapomeňte na ty knížky (Přemek má myslím Lonely Planet, Petra Frommer). Léky bych nějak speciálně neřešil, každý vezme co má doma.

Sraz A, M, T v pátek v Praze, Petra nás vyzvedne v 7:00 , 7:40 jsme na letišti, odlet 9:40.


Aleš

úterý 24. srpna 2010

Odjezd se blíží!

Tak je to tady. Skoro po roce, co jsem se s Přemkem vrátil z Indie, ale taky skoro po roce, co jsem začal plánovat roadtrip po USA, zbývá do odjezdu 10 dní. Stejně jako minulý rok, máme v plánu z naší cesty více méně pravidelně psát blog pro naše rodiče, prarodiče, kamarády, kolegy a všechny ostatní, kteří mají chuť ho číst. Letos to budeme mít o něco jednodušší (aspoň doufáme) - nebudeme muset hledat internetové kavárny šikovně schované mezi obchody s koberci a kořením, ale bereme notebook, a wi-fi se už vždycky nějaké najde. Každý nový příspěvek samozřejmě ohlásíme na Facebooku, ale nastavit si náš blog jako výchozí stránku prohlížeče samozřejmě doporučujeme!

Takže co máme letos v plánu:

Jedeme čtyři - já (Aleš, Alexx), Přemek (Trillo), Martin (Marty) a Petra. Vyrážíme v sobotu, 4. září, přes Londýn do Toronto, kde bychom měli přespat, a v neděli ráno přeletět do Los Angeles. Kromě svižné prohlídky několika měst (LA, San Francisco, Salt Lake City a Las Vegas, jsou hlavním cílem národní parky. Vyjmenovávat je teď nebudu, času je dost. Přibližná (a to hodně přibližná, čmáral jsem to od ruky) trasa je tady:




























V LA si půjčíme auto
, a projedeme Kalifornii, Oregon, Idaho, kouskem Montany, Wyoming, Utah, zabrousíme do Colorada, přes Nové Mexiko a kousek Texasu, rádi bychom se podívali na skok do Mexika, a přes Arizonu a Nevadu zpět do Los Angeles. Žít budeme v autě, spát až na výjimky v motelech, trasa má přes 11 tisíc kilometrů.

Když všechno klapne (proč by němělo? :-)) tak 27. září ráno odletíme z LA zpět přes Toronto a Londýn, a jednoho svátečního zářiového večera se vrátíme zpět do vlasti.

Na místě bude o 8-9 hodin méně než v ČR, tak případné SMS a telefonáty budou vždy poněkud nevhod, za buzení po telefonu se předem omlouváme ;-)

Než odjedeme, slibuju napsat krátké pojednání o Kanadě - proč, to si budete muset přečíst :-).