Den poslední.
Přesun do Londýna (na Heathrow) proběhl bez větších problémů, asi 7 hodin dlouhý noční let, takže jsme se snažili i spát, což se s přestávkami dařilo. V podstatě jsme dohnali i třičtvrtěhodinové zdržení, které v Torontu způsobil přípoj z Quebecu. V Londýně se moc nezdržujeme, než se mi podaří sehnat vozík, už máme z pásu dole první zavazadla, a další přijíždějí v zápětí. Procházíme nekonečnými chodbami na autobusové nádražíme mezi terminály 1 a 3 platíme poněkud nechutných 19,5 liber za osobu za jízdenku na hodinový přesun na letiště Gatwick (polský "taxík" opačným směrem stál 76).
V buse všichni usínáme, jsme už celým tím cestováním pěkně utahaní a nevyspaní, a po druhé přijíždíme na Gatwick. Tam nacházíme tiché místečko, kde se na dvě hodiny uhnízdíme, seženeme si něco k jídlu a po čtvrté se jdeme odbavit, přes bezpečnostní kontrolu, a zase se na hodinu uhnízdit mezi bránami, ještě kupujeme něco k jídlu na večer (Přemek s Martinem pokračují po půlnoci vlakem do Ostravy/Karviné), a lednička u mě doma zeje (plánovaně) prázdnotou. Hrajeme nějaké to Prší a přesouváme se k bráně číslo 4. Tyhle řádky píšu, jak jsem předpokládal, v letadle někde nad Belgií nebo Německem, za hodinku bychom měli přistát (a pokud čtete tyto řádky, tak jsme s velkou pravděpodobností i přistáli) v Praze.
To be continued...
S největší pravděpodobností (100%) jsme teda přistáli, bágly dorazily, odvoz v pohodě, všechno v pořádku, až na šampón vyteklý v toaletním pouzdře se snad nic neděje, dopíjíme u mě na bytě torontský rum s českou colou, k tomu jíme londýnské zásoby, a kluci pomalu vyrážejí na vlak.
Sláva, hurá výletu...
úterý 28. září 2010
pondělí 27. září 2010
Den 24. - pondělí, 27. září 2010
4:30, budíček. Nikdo ho nevítáme s bůhvíjakým nadštěním, a i já, přestože v pondělí obvykle vstávám 4:20, tj. ještě o něco málo dříve než dnes, si připadám jako čerstvě vyoraná myš. Že by za to mohlo včerejší Bacardi s colou na rozloučenou?
No nedá se nic dělat, v šest chceme být na letišti, tak sebou musíme trochu švihnout. Máme sbaleno, všechno se tak nějak vešlo, jenom posbírat posledních pár švestek, sníst nějakou tu snídani (pizza od včerejška - tohle jsem zapoměl včera napsat: Petra si objednala "two pieces of pizza" a dostala dvě celé. Takže příště, "slice" je to správné slovo :-)). Tak alespoň máme snídani. Dojídáme poslední zbytky našich putovních zásob - jogurty sýr, něco se snědlo na večeři, něco na snídani, něco se holt muselo vyhodit, něco málo (vodu, jabka) bereme s sebou.
Po páté vyrážíme, skládáme věci do auta a vyrážíme do půjčovny, která není ani dvě míle odtud. Vracíme auto, žádná věda, a už sedíme v autobusu na letiště, které je taky co by kamenem dohodil.
Check-in, rentgen zavazadel... ten náš se trochu zadrhnul, kluci americký si s ním nevěděli rady, tak nás poslali k jinému, který fungoval poměrně hladce. Bágly se nám podařilo odbavit až do Londýna, tak se o ně v Torontu nebudeme muset starat (díky bohu, protože vozíky na zavazadla tady/tam fungují poněkud podivně, chce to nějakou kartu, nebo drobné, no ale kde vzít po příletu kartu? nebo kanadské drobáky?)
Up in the air, snídaně ve Starbucks, a šup do letadla a do vzduchu, tyhle řádky píšu někde 10 kilometrů nad americkým středozápadem. Hodinky jsme si posunuli o tři hodiny kupředu, tak mám zrovna půl druhé po poledni, v LA je půl jedenácté, v Londýně se šeří, půl sedmé, a kdesi doma ve středu Evropy začínají na Nově zprávy. Až skončí ty zítřejší, budeme už sedět v letadle EasyJetu někde nad Německem. Takže suma sumárum, dlouhá cesta je před námi.
Posílám první část dneška z letiště v Torontu, kde je free internet. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, Petra s Martinem čekají na letadlo u brány, já s Přemkem prozkoumáváme volně přístupné prostory letiště. Zatím jsme narazili na sendvičárnu, tak jsme konečně dali něco k jídlu.
To be continued.
Pokračování od brány 178 torontského letiště. Obě skupiny se opět spojily, nakoupili jsme nějaké pitivo, snědli nějaké to jídlo (není tady zas až tak draho, navíc se dá platit i americkýma dolarama, takže ještě máme šanci utratit nějaké ty přebytky), a čekáme na boarding, který by měl začít za něco víc než půl hodiny. Stejně je to luxus, wifi internet v terminálu zdarma :-). Nakoupili jsme si nějaký ten rumík do letadla, takže přelít do PETek od coly, a hurá do oblak. Jak znám Heathrow a Gatwick, tak už se nám připojit nepodaří, takže se dneska (je ještě pondělí, nebo už úterý?) pokračování nedočkáte. Ale jednou přijde určitě.
To be continued. (ale to už je vlastně úterý)
No nedá se nic dělat, v šest chceme být na letišti, tak sebou musíme trochu švihnout. Máme sbaleno, všechno se tak nějak vešlo, jenom posbírat posledních pár švestek, sníst nějakou tu snídani (pizza od včerejška - tohle jsem zapoměl včera napsat: Petra si objednala "two pieces of pizza" a dostala dvě celé. Takže příště, "slice" je to správné slovo :-)). Tak alespoň máme snídani. Dojídáme poslední zbytky našich putovních zásob - jogurty sýr, něco se snědlo na večeři, něco na snídani, něco se holt muselo vyhodit, něco málo (vodu, jabka) bereme s sebou.
Po páté vyrážíme, skládáme věci do auta a vyrážíme do půjčovny, která není ani dvě míle odtud. Vracíme auto, žádná věda, a už sedíme v autobusu na letiště, které je taky co by kamenem dohodil.
Check-in, rentgen zavazadel... ten náš se trochu zadrhnul, kluci americký si s ním nevěděli rady, tak nás poslali k jinému, který fungoval poměrně hladce. Bágly se nám podařilo odbavit až do Londýna, tak se o ně v Torontu nebudeme muset starat (díky bohu, protože vozíky na zavazadla tady/tam fungují poněkud podivně, chce to nějakou kartu, nebo drobné, no ale kde vzít po příletu kartu? nebo kanadské drobáky?)
Up in the air, snídaně ve Starbucks, a šup do letadla a do vzduchu, tyhle řádky píšu někde 10 kilometrů nad americkým středozápadem. Hodinky jsme si posunuli o tři hodiny kupředu, tak mám zrovna půl druhé po poledni, v LA je půl jedenácté, v Londýně se šeří, půl sedmé, a kdesi doma ve středu Evropy začínají na Nově zprávy. Až skončí ty zítřejší, budeme už sedět v letadle EasyJetu někde nad Německem. Takže suma sumárum, dlouhá cesta je před námi.
Posílám první část dneška z letiště v Torontu, kde je free internet. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, Petra s Martinem čekají na letadlo u brány, já s Přemkem prozkoumáváme volně přístupné prostory letiště. Zatím jsme narazili na sendvičárnu, tak jsme konečně dali něco k jídlu.
To be continued.
Pokračování od brány 178 torontského letiště. Obě skupiny se opět spojily, nakoupili jsme nějaké pitivo, snědli nějaké to jídlo (není tady zas až tak draho, navíc se dá platit i americkýma dolarama, takže ještě máme šanci utratit nějaké ty přebytky), a čekáme na boarding, který by měl začít za něco víc než půl hodiny. Stejně je to luxus, wifi internet v terminálu zdarma :-). Nakoupili jsme si nějaký ten rumík do letadla, takže přelít do PETek od coly, a hurá do oblak. Jak znám Heathrow a Gatwick, tak už se nám připojit nepodaří, takže se dneska (je ještě pondělí, nebo už úterý?) pokračování nedočkáte. Ale jednou přijde určitě.
To be continued. (ale to už je vlastně úterý)
neděle 26. září 2010
Den 23. - neděle 26. září 2010
Vstáváme ve Wills Fargo Motelu, v městečku Barstow. Snídaně není, tak snídáme z poslendních (nutno podotkout Petřiných) zásob polívku, a vyrážíme na Los Angeles. Cestou se zastavujeme v Coco's bakery v Barstow (zdravíme Janu N.) , dáváme nepříliš dobrý blueberry pie (už jsme jedli lepší pie), a pokračujeme dolů k LA.
Chce se nám spát, a ráno vstáváme o půl páté, tak to bude kratší - jedeme do centra, tam je mrtvo jako v neděli v Londýnské City, samé mrakodrapoidní banky, pak jedeme do Beverly Hills, projíždíme Rodeo Drive a jakýsi kopec, koukáme na město z (téměř) ptačí perspektivy, a jedeme zpět dolů do Hollywoodu, nakoupit nějaké ty los suvenieros, a pomalu na hotel. No jo, vlastně ještě zastávka v Rossu, další hadry a kabelky ;-), nějaké to jídlo a na hotel (včera objednaný Motel 6).
Tenhle článek, stejně jako ten o Las Vegas, časem ještě možná poněkud rozšířím, ale chceme jít dřív spát, tak dáváme rum s colou na dobrou noc, a do postýlek. Zítra budík 4:30, na letiště, do Toronta, pak do Londýna, a v úterý večer snad i do Prahy. No to bude cesta. Z města. Z města, ve kterém jedete dvě hodiny stovkou po dálnici a pořád jste tady. Jak daleko je to z Los Angeles do Las Vegas? 250 mil až 350 mil, podle toho, odkud z LA jedete :-).
Zítra článek nečekejte, ... no v úterý taky ne, ozveme se až dorazíme... nějak, někomu...
Good Bye, America... Europe is waiting for us (or US?)!
Chce se nám spát, a ráno vstáváme o půl páté, tak to bude kratší - jedeme do centra, tam je mrtvo jako v neděli v Londýnské City, samé mrakodrapoidní banky, pak jedeme do Beverly Hills, projíždíme Rodeo Drive a jakýsi kopec, koukáme na město z (téměř) ptačí perspektivy, a jedeme zpět dolů do Hollywoodu, nakoupit nějaké ty los suvenieros, a pomalu na hotel. No jo, vlastně ještě zastávka v Rossu, další hadry a kabelky ;-), nějaké to jídlo a na hotel (včera objednaný Motel 6).
Tenhle článek, stejně jako ten o Las Vegas, časem ještě možná poněkud rozšířím, ale chceme jít dřív spát, tak dáváme rum s colou na dobrou noc, a do postýlek. Zítra budík 4:30, na letiště, do Toronta, pak do Londýna, a v úterý večer snad i do Prahy. No to bude cesta. Z města. Z města, ve kterém jedete dvě hodiny stovkou po dálnici a pořád jste tady. Jak daleko je to z Los Angeles do Las Vegas? 250 mil až 350 mil, podle toho, odkud z LA jedete :-).
Zítra článek nečekejte, ... no v úterý taky ne, ozveme se až dorazíme... nějak, někomu...
Good Bye, America... Europe is waiting for us (or US?)!
Den 22. - sobota 25. září 2010
Good morning, Las Vegas!
Vstáváme, snídaně v hotelu není (jsou to spíš apartmány než pokoje), tak snídáme až po cestě do GAPu, kde Petře zapoměli sundat jeden zabezpečovací bazmek ze zakoupeného zboží. Starbucks, nic extra, horká čokoláda mi přijde poněkud málo horká.
Vyrážíme k severu po dálnici 95 směrem na Reno, po nějakých 150 mílích odbočujeme na místě zvané Scotty's Junction do Národního Parku Death Valley, tedy Údolí Smrti. Park v tomto případě je hodně velká nadsázka, protože počet stromů v tomto parku odhadujeme na desítky.
Přijíždíme ke Scotty's Castle, "hradu" jistého Scottyho na severu údolí, který se sem hodí jako pěst na oko, jsou tady dvě ("stará" a "nová") benzínky, obě roky zavřené (kdo pojedete do údolí smrti, mějte s sebou hodně benzínu), a jedeme k Ubehebe kráteru, kde si dáváme krátký trečík, který je zajímavý především tím, že vede do kopce po okraji kráteru, hodně do kopce, po lávovém štěrku, který se každým krokem sesouvá, ... a je to do kopce. Jo, zásadní věc, je asi 40 stupňů ve stínu. Ve stínu je hodně iluzorní termín - pokud si zrovna nelehnete pod auto, žádný tady není. Nikde, ani v dohledu, a to máme výhled desítky kilometrů každým směrem.
Vzduch v údolí cirkuluje poněkud zmateně, a tak se pořád jen ohřívá a ohřívá, je to nejnižší (-86 metrů nad mořem) a nejteplejší místo v USA. Je tu prostě horko, a čím více se blížíme k jihu (údolí je cca 250 kilometrů dlouhé, a projíždíme z toho tak 150), a 10-30 kilometrů široké.
V infocentru shlížíme krátkou komentovanou slideshow, a pokračujeme dál, několik zastávek, zejména důležitá je ta v nejnižším bodě, tady teplota dosahuje (podle teploměru v autě) 111°F, tj. 44°C. Uff, horkoooo!
Konec, pryč, do normálních nadmořských výšek. Shoshone, první zastávku za národním parkem projíždíme, je tady sice motel, ale podle benzínky vedle, která má ceny přestřelené (místo obvyklých 3 dolarů za barel chtějí 4,3) jedeme radši dál, k dálnici I15 (LV-LA), kde nacházíme motel Wills Fargo, nic moc, sice dobrý bazén, ale nejede jim wifi, a počítač na recepci nám poměrně nepříjemná recepční (asi evropanka, američani jsou mnohem víc "friendly" než evropani) dovolí použít jen do devíti - to si akorát stiheme zarezervovat motel 6 na letišti v LA na zítra. Proto taky píšu tenhle článen až z Los Angeles.
Koukáme na Titanic s miliónem reklam (tříhodinový film se protahuje asi na 5 hodin), a jdeme spát.
Vstáváme, snídaně v hotelu není (jsou to spíš apartmány než pokoje), tak snídáme až po cestě do GAPu, kde Petře zapoměli sundat jeden zabezpečovací bazmek ze zakoupeného zboží. Starbucks, nic extra, horká čokoláda mi přijde poněkud málo horká.
Vyrážíme k severu po dálnici 95 směrem na Reno, po nějakých 150 mílích odbočujeme na místě zvané Scotty's Junction do Národního Parku Death Valley, tedy Údolí Smrti. Park v tomto případě je hodně velká nadsázka, protože počet stromů v tomto parku odhadujeme na desítky.
Přijíždíme ke Scotty's Castle, "hradu" jistého Scottyho na severu údolí, který se sem hodí jako pěst na oko, jsou tady dvě ("stará" a "nová") benzínky, obě roky zavřené (kdo pojedete do údolí smrti, mějte s sebou hodně benzínu), a jedeme k Ubehebe kráteru, kde si dáváme krátký trečík, který je zajímavý především tím, že vede do kopce po okraji kráteru, hodně do kopce, po lávovém štěrku, který se každým krokem sesouvá, ... a je to do kopce. Jo, zásadní věc, je asi 40 stupňů ve stínu. Ve stínu je hodně iluzorní termín - pokud si zrovna nelehnete pod auto, žádný tady není. Nikde, ani v dohledu, a to máme výhled desítky kilometrů každým směrem.
Vzduch v údolí cirkuluje poněkud zmateně, a tak se pořád jen ohřívá a ohřívá, je to nejnižší (-86 metrů nad mořem) a nejteplejší místo v USA. Je tu prostě horko, a čím více se blížíme k jihu (údolí je cca 250 kilometrů dlouhé, a projíždíme z toho tak 150), a 10-30 kilometrů široké.
V infocentru shlížíme krátkou komentovanou slideshow, a pokračujeme dál, několik zastávek, zejména důležitá je ta v nejnižším bodě, tady teplota dosahuje (podle teploměru v autě) 111°F, tj. 44°C. Uff, horkoooo!
Konec, pryč, do normálních nadmořských výšek. Shoshone, první zastávku za národním parkem projíždíme, je tady sice motel, ale podle benzínky vedle, která má ceny přestřelené (místo obvyklých 3 dolarů za barel chtějí 4,3) jedeme radši dál, k dálnici I15 (LV-LA), kde nacházíme motel Wills Fargo, nic moc, sice dobrý bazén, ale nejede jim wifi, a počítač na recepci nám poměrně nepříjemná recepční (asi evropanka, američani jsou mnohem víc "friendly" než evropani) dovolí použít jen do devíti - to si akorát stiheme zarezervovat motel 6 na letišti v LA na zítra. Proto taky píšu tenhle článen až z Los Angeles.
Koukáme na Titanic s miliónem reklam (tříhodinový film se protahuje asi na 5 hodin), a jdeme spát.
pátek 24. září 2010
Den 21. - pátek 24. září 2010
Klasika, vstáváme, balíme, rituál se moc nemění, jen v něm získáváme stále větší praxi. Na recepci... ehm spíš bráně, nás "čeká" snídaně, jak píšou "limited breakfast" - ve škatuli několik mufinů, káva... ehm, bereme, co je, nikde nikdo, Patelovce jsme viděli před půl osmou (začátek snídaně) odjíždět, tak odjíždíme taky. Hasta la vista, Kingman.
Za chvíli jsme na Hooverově přehradě, kupujeme nějaké ty suvenieros, fotíme, vidíme, že nová cesta nad přehradou (a dálnice k ní vedoucí) se stále staví, nekonečné projekty mají evidentně rádi i v USA, takže přes přehradu jede všechno, co má kola, navíc i tady se něco opravuje, takže radost pohledět.
Před desátou už parkujeme u jednoho z obchoďáků, kde převážně Petra, ale i my ostatní nakupujeme nějaké to haderstvo, dáváme si snídani a po dvanácté přijíždíme na hotel - Hilton Convention Center, trochu jsme se rozšoupli, a ikdyž je to jeden z nejmenších hotelů v okolí (něco přes 400 pokojů, velké hotely typu MGM Grand nebo vedlejší hlavní vegasský Hilton mají tisíce pokojů.
Zatímco Petra vyráží za dalšími nákupy, my ostatní využíváme zázemí hotelu, solidní bazén s barem, lehátky, vířívku...
Později odpoledne ještě vezu Petru do dalších shopů, dáváme s Martinem a Přemkem večeři v Denny's, nabíráme Petru (už z toho ježdění mám Vegas celkem zmáknuté :-)), a vyrážíme za nočním životem. Parkujeme u hotelu Mirage, kde navštěvujeme první casino... minimální sázky na ruletu snad 10 dolarů... no nebrat, já zkouším hodit dolar do jednodolarového (dolar na hru) automatu, hra končí po vteřině... co si víc přát :-).
Vycházíme ven se porozhlédnout po okolí, a hlavně v celou (devět?) bude soptit místní sopka. Zajímavé, natočeno, tak snad z toho něco bude. Vracíme se pro auto, nejdřív hledáme auto, pak výjezd z parkoviště, popojíždíme k dalším hotelům, u některých zastavujeme, fotíme, hlavně natáčíme fontánu u Bellagia. U MGM Grand se dělíme, Petra s Přemkem pokračují autem, já s Martinem se vracíme na hotel, kam dorážíme o půl dvanácté, utahaní jako syslíci. Prošli jsme cestou k monorailu ještě kasino v MGM, je velké, opravdu, opravdu velké, stovky, ne-li tisíce automatů, desítky, ne-li stovky stolů na různé hry, hodně, hodně lídí.
Uvidíme, s čím přijdou Petra s Přemkem, berte tenhle článek zatím jako první verzi.
To be continued...
Za chvíli jsme na Hooverově přehradě, kupujeme nějaké ty suvenieros, fotíme, vidíme, že nová cesta nad přehradou (a dálnice k ní vedoucí) se stále staví, nekonečné projekty mají evidentně rádi i v USA, takže přes přehradu jede všechno, co má kola, navíc i tady se něco opravuje, takže radost pohledět.
Před desátou už parkujeme u jednoho z obchoďáků, kde převážně Petra, ale i my ostatní nakupujeme nějaké to haderstvo, dáváme si snídani a po dvanácté přijíždíme na hotel - Hilton Convention Center, trochu jsme se rozšoupli, a ikdyž je to jeden z nejmenších hotelů v okolí (něco přes 400 pokojů, velké hotely typu MGM Grand nebo vedlejší hlavní vegasský Hilton mají tisíce pokojů.
Zatímco Petra vyráží za dalšími nákupy, my ostatní využíváme zázemí hotelu, solidní bazén s barem, lehátky, vířívku...
Později odpoledne ještě vezu Petru do dalších shopů, dáváme s Martinem a Přemkem večeři v Denny's, nabíráme Petru (už z toho ježdění mám Vegas celkem zmáknuté :-)), a vyrážíme za nočním životem. Parkujeme u hotelu Mirage, kde navštěvujeme první casino... minimální sázky na ruletu snad 10 dolarů... no nebrat, já zkouším hodit dolar do jednodolarového (dolar na hru) automatu, hra končí po vteřině... co si víc přát :-).
Vycházíme ven se porozhlédnout po okolí, a hlavně v celou (devět?) bude soptit místní sopka. Zajímavé, natočeno, tak snad z toho něco bude. Vracíme se pro auto, nejdřív hledáme auto, pak výjezd z parkoviště, popojíždíme k dalším hotelům, u některých zastavujeme, fotíme, hlavně natáčíme fontánu u Bellagia. U MGM Grand se dělíme, Petra s Přemkem pokračují autem, já s Martinem se vracíme na hotel, kam dorážíme o půl dvanácté, utahaní jako syslíci. Prošli jsme cestou k monorailu ještě kasino v MGM, je velké, opravdu, opravdu velké, stovky, ne-li tisíce automatů, desítky, ne-li stovky stolů na různé hry, hodně, hodně lídí.
Uvidíme, s čím přijdou Petra s Přemkem, berte tenhle článek zatím jako první verzi.
To be continued...
čtvrtek 23. září 2010
Den 20. - čtvrtek 23. září 2010
Good morning Flagstaff! Probouzíme se do značně chladného rána, v noci jsme měli otevřené okno, a přestože jsem ho ve čtyři zavřel, je na pokoji značná kosa a nikomu se moc nechce z postele.
Jdeme na snídani, dá se, málo lidí, není problém si sednout, je i jiná nabídka teplých nápojů než obvyklé kafe, Roadway Inn celkem překvapil. Nabrat benzín a frrrr na dálnici (teda na highway směrem na sever, k naší dnešní první akci, národní památce Sunset Crater. Dáváme si krátký, něco přes míli dlouhý trečík po lávovém proudu, přímo ke kráteru se nesmí. Pokračujeme dvěma indiánskými puebly - Wukoki a Wupatki, už to není ve skále, připomíná to puebla z Vinetoua, s tím rozdílem, že zde zapracoval zub času - 700 let neobývání staveb z nepálené hlíny a kamenů - to už se zdivem něco udělá.
Pokračujeme k jižnímu okraji Grand Canyonu, který jsme viděli něco víc než před týdnem, takže už nás nějak moc neohromí, fotíme z několika viewpointů, a pokračujeme do dnešního cíle, Kingmanu, který je pro nás výchozím bodem pro zítřejší den ve Vegas.
Z naší zásobárny kupónů vybíráme opět Roadway Inn, dnes dokonce za 42 dolarů s daní a snídaní, tak uvidíme, co se z toho vyklube. Motel spravuje pár Indů, na recepci voní indické jídlo... ham.
Indické nebude - večeře u Arbys, poměrně chutné jídlo, výborné kroucené hranolky, a na hotel, plánovat zítřejší nákupy, casina, ... vůbec celkově pobyt ve Vegas. To je ve zkratce náš čtvrtek, článek zítra nezaručuju, přestože bydlíme v Hiltonu a na hotel se celkem těšíme, moc času na něm asi trávit nebudeme, Vegas čeká...
Jdeme na snídani, dá se, málo lidí, není problém si sednout, je i jiná nabídka teplých nápojů než obvyklé kafe, Roadway Inn celkem překvapil. Nabrat benzín a frrrr na dálnici (teda na highway směrem na sever, k naší dnešní první akci, národní památce Sunset Crater. Dáváme si krátký, něco přes míli dlouhý trečík po lávovém proudu, přímo ke kráteru se nesmí. Pokračujeme dvěma indiánskými puebly - Wukoki a Wupatki, už to není ve skále, připomíná to puebla z Vinetoua, s tím rozdílem, že zde zapracoval zub času - 700 let neobývání staveb z nepálené hlíny a kamenů - to už se zdivem něco udělá.
Pokračujeme k jižnímu okraji Grand Canyonu, který jsme viděli něco víc než před týdnem, takže už nás nějak moc neohromí, fotíme z několika viewpointů, a pokračujeme do dnešního cíle, Kingmanu, který je pro nás výchozím bodem pro zítřejší den ve Vegas.
Z naší zásobárny kupónů vybíráme opět Roadway Inn, dnes dokonce za 42 dolarů s daní a snídaní, tak uvidíme, co se z toho vyklube. Motel spravuje pár Indů, na recepci voní indické jídlo... ham.
Indické nebude - večeře u Arbys, poměrně chutné jídlo, výborné kroucené hranolky, a na hotel, plánovat zítřejší nákupy, casina, ... vůbec celkově pobyt ve Vegas. To je ve zkratce náš čtvrtek, článek zítra nezaručuju, přestože bydlíme v Hiltonu a na hotel se celkem těšíme, moc času na něm asi trávit nebudeme, Vegas čeká...
středa 22. září 2010
Den 19. - středa 22. září 2010
Vzhledem k tomu, že dnešní článek bude poměrně krátký, dovolím si rychlou vsuvku o zdejším benzínu.
Vzhledem k jinému počítání tady má benzín jiné oktanové číslo, od 86/87 (regular), přes 89 až po 91. Jako většina, kupujeme regular. V Kalifornii byla běžná cena něco přes 3 dolary za galon (3,785 litru), v národních parcích a jejich okolí, nebo když je jediná benzínka široko daleko, se ceny šplhají ke čtyřem dolarům, viděli jsme i cenu přes čtyři dolary za galon.
A teď k tomu, co jsem chtěl napsat: Včera jsme brali benzín za 2,429 dolarů za galon, což při dnešním kurzu, který nám krásně klesá, dělá rovných 12 korun za litr. No kdo byste za to nechtěli jezdit :-)?
Auto si už trochu sedlo (při přebírání mělo najeto 4000 mil, teď už 10000), žere míň než na začátku, taky jsme se s ním naučili jezdit trochu úsporněji (při každém tankování se maže počítadlo průměrné spotřeby, záleží na terénu, pohybujeme se od 22-30, obvykle kolem 26 mil na galon, tj. 9 l/100 km.
Zpět k dnešnímu programu - ráno snídaně v hotelu, docela to ujde, ikdyž je to prakticky vždycky to samé, "continental breakfast", dneska aspoň měli i kakao, bylo si kam sednout, a i prostředí bylo příjemnější. První, původně neplánovaná, ale díky odstřelení Big Bandu se nám plán trošku rozprostřel, zastávka, je Biosphere 2, původně projekt jakéhosi texaského ropného magnáta, dnes univerzitní projekt, zaměřený na výzkum různých biotopů v uzavřeném prostředí skleníků... zajímavé. Detaily si můžete přečíst na wikipedii (bohužel českou verzi zatím nikdo nenapsal).
Přes Phoenix, páté největší americké město, s anglomerací přes 4 miliony obyvatel. Je opravdu velké, anižbychom se někde dostali do zácpy, a jedeme průměrně stovkou (km), trvá nám průjezd od místa, kde se dálnice rozšíří na tři (a následně více, až 7) pruhů, k místu, kde se zase zúží na 2 pruhy, 55 minut, tj. přibližně 90 kilometrů jedeme městem!
Poslední dnešní rychlou zastávkou je Montezuma Castle, indiánské pueblo ve skále, ne tak známe ani tak velké, a ani tak zajímavé jako Cliff Palace v Mesa Verde, nicméně stál
e jedno z těch zajímavějších (jsou jich samozřejmě zachovány stovky). Nedaleká Montezumova studna, jakási propadlina, ve které se vytvořilo jezero, zas tak zajímavá není, nejzajímavější jsou zase roadrunneři, kteří nám cestou přeběhli přes cestu, a Petra se je zase snaží fotit, tak uvidíme.
Pak už vyrážíme do dnešní cílové destinace, horského městečka Flagstaff, kde podle "kupónové knížky" - časopisu Roomsaver zaměřeného na reklamy/kupóny na slevu v hotelech, vybíráme Roadway Inn, a za 52 dolarů i s taxou máme solidní pokoj s ledničkou, solidní bazén, a snídani. No neberte to, asi zatím nejlepší ubytování v poměru cena/výkon :-).
Večer ještě vyrazit do hospůdky doporučované v Rough Guide, výborné sendwiče a konečně můj první (a myslím, že poslední - nic proti tomu prvnímu) americký hamburger, k tomu pivko z místního pivovaru. Procházíme "historické centrum", což nám zabírá tak 5 minut. Flagstaf, jako správné americké město, nemá pouliční osvětlení, takže světlo je jenom tam, kde jsou otevřené hospody :-).
Zpět na hotel, já s Přemkem ještě do bazénu, a pak na pokoj, relax, a spát. Tak zas zítra.
Vzhledem k jinému počítání tady má benzín jiné oktanové číslo, od 86/87 (regular), přes 89 až po 91. Jako většina, kupujeme regular. V Kalifornii byla běžná cena něco přes 3 dolary za galon (3,785 litru), v národních parcích a jejich okolí, nebo když je jediná benzínka široko daleko, se ceny šplhají ke čtyřem dolarům, viděli jsme i cenu přes čtyři dolary za galon.
A teď k tomu, co jsem chtěl napsat: Včera jsme brali benzín za 2,429 dolarů za galon, což při dnešním kurzu, který nám krásně klesá, dělá rovných 12 korun za litr. No kdo byste za to nechtěli jezdit :-)?
Auto si už trochu sedlo (při přebírání mělo najeto 4000 mil, teď už 10000), žere míň než na začátku, taky jsme se s ním naučili jezdit trochu úsporněji (při každém tankování se maže počítadlo průměrné spotřeby, záleží na terénu, pohybujeme se od 22-30, obvykle kolem 26 mil na galon, tj. 9 l/100 km.
Zpět k dnešnímu programu - ráno snídaně v hotelu, docela to ujde, ikdyž je to prakticky vždycky to samé, "continental breakfast", dneska aspoň měli i kakao, bylo si kam sednout, a i prostředí bylo příjemnější. První, původně neplánovaná, ale díky odstřelení Big Bandu se nám plán trošku rozprostřel, zastávka, je Biosphere 2, původně projekt jakéhosi texaského ropného magnáta, dnes univerzitní projekt, zaměřený na výzkum různých biotopů v uzavřeném prostředí skleníků... zajímavé. Detaily si můžete přečíst na wikipedii (bohužel českou verzi zatím nikdo nenapsal).
Přes Phoenix, páté největší americké město, s anglomerací přes 4 miliony obyvatel. Je opravdu velké, anižbychom se někde dostali do zácpy, a jedeme průměrně stovkou (km), trvá nám průjezd od místa, kde se dálnice rozšíří na tři (a následně více, až 7) pruhů, k místu, kde se zase zúží na 2 pruhy, 55 minut, tj. přibližně 90 kilometrů jedeme městem!
Poslední dnešní rychlou zastávkou je Montezuma Castle, indiánské pueblo ve skále, ne tak známe ani tak velké, a ani tak zajímavé jako Cliff Palace v Mesa Verde, nicméně stál
e jedno z těch zajímavějších (jsou jich samozřejmě zachovány stovky). Nedaleká Montezumova studna, jakási propadlina, ve které se vytvořilo jezero, zas tak zajímavá není, nejzajímavější jsou zase roadrunneři, kteří nám cestou přeběhli přes cestu, a Petra se je zase snaží fotit, tak uvidíme.Pak už vyrážíme do dnešní cílové destinace, horského městečka Flagstaff, kde podle "kupónové knížky" - časopisu Roomsaver zaměřeného na reklamy/kupóny na slevu v hotelech, vybíráme Roadway Inn, a za 52 dolarů i s taxou máme solidní pokoj s ledničkou, solidní bazén, a snídani. No neberte to, asi zatím nejlepší ubytování v poměru cena/výkon :-).
Večer ještě vyrazit do hospůdky doporučované v Rough Guide, výborné sendwiče a konečně můj první (a myslím, že poslední - nic proti tomu prvnímu) americký hamburger, k tomu pivko z místního pivovaru. Procházíme "historické centrum", což nám zabírá tak 5 minut. Flagstaf, jako správné americké město, nemá pouliční osvětlení, takže světlo je jenom tam, kde jsou otevřené hospody :-).
Zpět na hotel, já s Přemkem ještě do bazénu, a pak na pokoj, relax, a spát. Tak zas zítra.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)