Na hotelu sprcha, nějaké ty filmy (mexický Fox, anglicky s titulky), a na kutě. Je horko, přestože jsme otevřeli všechny okna. Půlnoc. - noc byla poměrně napínavá, ...
Klimatizace není, a je pěkně horko, takže si musíme vybrat mezi větráním a hlukem z ulice. Zatímco v USA je kolem desáté na ulicích totální mrtvo (nehledě na to, že je na ulicích mrtvo celý den - na ulicích prostě nechodí lidi (týká se malých měst a vesnic), buď jsou zalezlí někde na zahradě za domem nebo v něm, nebo jezdí všude autem. Tedy zatímco v USA je na ulicích mrtvo, v Juarézu je o půlnoci stále živo. Minimálně do dvou probíhá venku, nedaleko našeho hotelu, zřejmě dost bujará párty, protože kolem jedné už to nevydržím a přivírám okno, abychom se vůbec vyspali. Po druhé se budím, je relativně ticho, tak okna zase dokořán, a jdu spát. Před třetí nás probudí šílený zvuk - kolem našeho hotelu, prakticky skoro pod okny (max 100 metrů) vede železniční trať, která se přez den zdála opuštěná - projíždí vlak a hlasitě houká. OK, projel, konec, jde se spát.
Je šest ráno, všichni se postupně budíme a zase usínáme - dvacátý projíždějící houkající přiblblý hnusný odporný vlak. V sedm už není co řešit, je světlo, vlaky sice asi přestaly jezdit, balíme (tentokrát máme vážně pět švestek, takže je to rychlovka), a vyrážíme na hranici. Poslední pesos utrácíme za donuty s čokoládou (tři za deset), a přicházíme k hraničnímu mostu. Už na jeho začátku (je dlouhý několik set metrů) se fronta dělí na dvě - pravá stojí nebo se pohybuje velmi, velmi pomalu, levá... žádná levá není, v levo se prostě celá fronta předbíhá. Jdeme vlevo :-). Na mostě se platí jakési výstupné, čtvrťák nebo tři pesos, hotově do turniketu, cestu nám z(ne)příjemňují různá žebrající individua, a za chvilku (a stovkách "předběhnutých") přicházíme na místo, kde jsou označeny fronty - vpravo "All passports" a vlevo "US Citizens"... OK, tak to bude zajímavé. Vcházíme do budovy celnice, u vchodu nás chlapík (označme ho třeba pan X) letmým pohledem na pasy posílá k okénku, já jdu první, pak Martin a Petra s Přemkem. Oficír u našeho okýnka není zrovna sympaťák, kouká na můj pas poněkud nevěřícně, pak koukne na pana X, ten přichází a posílá mě dál. Pak oba kamsi odcházejí, a naše fronta se zastaví, já prošel, ostatní čekají na nejistý ortel.
Po pár minutách přichází jiný úředník, a ostatní postupně procházejí - úředník byl i v Praze (dal se do řeči s Petrou, jak pracoval v Německu a v Praze kupoval jakéhosi Krista).
OK, jsme zpět, vyzvedáváme auto, a vyrážíme směr Tuscon, kde je náš dnešní cíl. Cestou na jedné benzínce kupujeme postmix - jakékoliv množství do 44 floz (největší dostupný kelímek) za 79 centů. No neberte to :-). Cestou odpočíváme na obědovadle (nebo naopak) , posouváme hodinky na Los Angeleský čas (Arizona je sice v tzv. Mountain Time Zone, tj. 8 hodin před Prahou, ale nepoužívá letní čas, takže v létě je prakticky 9 hodin, a je tady tedy stejně jako v Los Angeles. A je to znát - v 7 už je tma. Ale to předbíhám.
Přijíždíme k národnímu parku Saguaro - v okolí celého T
usconu roste několik druhů kaktusů, vidíme je už dlouho kolem cesty, v Saguaru je jejich koncentrace největší, jsou tady všude. Projíždíme po osmimílové okružní cestě, párkrát zastavujeme, fotíme, jednou nám přes cestu přeběhne několik "roadrunnerů" (Geococcyx) známých z kreslených seriálů, snažíme se je (aspoň jednoho) vyfotit, ale zdrhají příliš rychle.Máme čas, tak ještě projíždíme kolem areálu hřbitova letadel a pak už míříme na vyhlénutý motel Ramada. Klidný podvečer, televize, ještě
zaběhnout do supermarketu (hispánský, všechno je tady ve španělštině, hooodně zřídka i anglicky).Zásoby doplněny, na pokoji máme mikrovlnku, tak pro změnu kupujeme nějaké ty polotovary, "vaříme" na pokoji, koukáme na telku... a dál nevím, píšu. Ale nečekám, že se ještě dneska něco zásadního stane. Trochu se nám kazí počasí, zítra má být hnusně a už večer pokrapávalo, tak uvídíme. Tak zdravíme do vlasti (a všechny ostatní, kdo naše putování sledují (nejdál, a vlastně nejblíž, asi Davida na Floridu :-)).
Žádné komentáře:
Okomentovat