Den 4. - úterý 7. září 2010

Program dnešního dne je nabitý, vstáváme v šest a v sedm už vyrážíme z Fresna. V městečku Oakhurst děláme další nákup, kupujeme, na co se minule nedostalo - marmeláda, další sýr, lžičky, misky, pití, chleba... je toho celkem hodně, přes padesát dolarů - tak, abychom měli jídlo na dnešní tři chody, a zítřejší snídani. Jo, taky kupujeme donuty, za 5 dolarů tucet, no jsou tak vydatné, že je na snídani nestihneme spořádat, a ve vyhřátém autě rychle mění konzistenci a tak v Yosemitu musí... pryč.

Snídáme později, protože dlouho nemůžeme najít žádné odpočívadlo s lavičkami, až na Glacier Pointu, nejvýše položenému místu v Yosemitu, s výhledem na celé údolí. Fotíme, a jedeme dolů do údolí. To, jakožto centrum parku, jsme očekávali zajímavější - prakticky tady ale z našeho pohledu nic není - nějaké louky, vyprahlé vodopády - nepřijeli jsme zrovna ve vhodnou dobu. Vyjíždíme z údolí a vydáváme se na cestu k Tioga passu. U jezera Tenaya si dáváme oběd, a přestože docela fouká, a voda je studená, jdeme si (já s Přemkem) zaplavat. Je tady hezky, málo známá, ale moc pěkná část parku, hezké výhledy, až po Tioga pass a kousek za ním je pořád na co koukat. Kdo sem někdy pojedete, tak určitě vyjet na Glacier Point, a projet Tioga pass road.

Tioga pass road nás přes samotný pass (přes 3000 metrů) přivádí k jezeru Mono, které je v tuto roční dobu známo milióny mušek a smradem rozkládajícího se všeho možného (předvším ale těch mušek). Mušky my neradi (sice nekoušou, za to jsou všude po břehu), a vyrážíme k městu duchů Bodie, ikdyž tušíme, že se dovnitř nepodíváme, protože je otevřeno jen do čtyř, a my tam dorazíme nejdřív před pátou. Jsme mile překvapeni, je otevřeno do šesti, a tak platíme první vstupné (celoroční pas tady neplatí), a hodinu procházíme dříve hornickým městem s deseti tisíci obyvateli, dnes desítkami opuštěných dřevěných domů a jiných staveb.

Do Bodie vedou dvě cesty, jedna horší než druhá, obě prašné, ale naše Kia to zatím zvládá. Máme jednu drobnou potíž z autem, občas se nedají otevřít levé zadní dveře zevnitř, ale to přežime. Jinak se holka zatím drží, ale ještě jsme nepřekročili hranici tisíc mil (a dolů k autu fakt nepoběžím, abych napsal přesné číslo, sorry).

Nabíráme kurz San Francisco, ale je to 250 mil a to je hodně, je šest, a budeme rádi, když dojedeme do Stocktonu. Cesta přes Sonora Pass je až neuvěřitelně zatáčkovitá (nejsou to vyloženě serpentiny, prostě kroucení volantem doprava-doleva-furt-dokola), a hodně strmá, pořád nahoru, dolů... Sonora pass má necelých 3000 metrů, a je druhý nejvyšší (Tioga je první) v celé Sierra Nevadě. Jinak hory jsou to srovnatelné s Alpama.

Začíná nám docházet benzín (ale máme velkou rezervu, jen to nechceme hrotit), zastavujeme na nějaké samotě u benzínky, ale natankovat se nedá - obsluha nikde, stojan je zamčený... Zastavuje tady nějaká paní, která říká, že tady žádný benzín není :-), ale benzínka je asi 20 mil odsud v Cold Springs (Petrou operativně překřtěno na Cold Summers). Dojíždíme tam už po tmě, a je jasné, že o moc dál už se dneska nedostaneme. Dáváme si pauzu, polévku na zahřátí a zaplnění žaludku, bereme plnou (sice dost drahý benzín, $3,15 za galon, ale pořád lepší, než za horama a v Yosemite, tam byla běžná cena 4 dolary i víc).

Dojíždíme do Sonory, vidíme jakýsi hotel Aladin, ale jedeme dál, zastavujeme u Best Western, a po chvíli smlouvání srážíme cenu na $99,99 za pokoj (spíš byt) se snídaní, což je víc, než našich obvyklých 65, ale zase máme trochu luxus a ráno něco do žaludku.

Zítra Frisco!